28.9.-3.10.2010 - Road trip Zagreb - Sarajevo

6 dní - 2 auta - 10 lidí - 3 země - spoustu zážitků.

Ahoj všem čtenářům!

Opet posílam par radku z meho docasneho domova. Konecne se to tu zase trochu uklidnilo. 24.9. nam skoncil nas skvely jazykovy kurz a bylo na case se presunout do Ljubljane. Ubytovani probehlo bez vetsich problemu, neobeslo se bez neustaleho cekani ve frontach, ale zvladli jsme to. Byla jsem zvedava, jaky pokoj dostanu, ale nakonec jsem si mohla vybrat, v jake budove budu bydlet, takze bydlim primo naproti svoji fakulte a v jedne budove s polskou a ceskou kamaradkou. Mame tu apartman se dvema pokoji a spolecnou kuchyni a koupelnou, neni to luxus, ale stačí to. Co je horší, že v druhém pokoji bydlí kluci a kouří uvnitř, přestože je to zakázané...Takže jsem se včera snažila o výměnu pokoje, což je bohužel možné nejdřív v půlce listopadu, takže jsem se s nimi alespoň domluvila, že nebudou kouřit uvnitř...

Jelikož nám škola začala až 4.10., měli jsme tedy volný týden a s lidmi, se kterými jsem se skamarádila na jazykovém kurzu, jsme se rozhodli udělat výlet na Balkán. Za zvýhodněné cény pro studenty na erasmu jsme si půjčili dvě auta a ve skupině deseti lidí vyrazili do Záhřebu, Banja Luky, Sarajeva, Mostaru, Igrana a Splitu. Záhřeb nic moc, Sarajevo plné historie, Mostar krásný a muslimský, spaní na pobřeží v Igranu a po ránu hned do moře, rychlovka ve Splitu a zpět do podzimní Ljubljany!

Opět se výlet povedl, je to fajn, že už se víc známe a není to jenom potkávání stále nových cizích lidí, al evíme, co od sebe můžeme přibližně čekat. Zítra vyrážíme na další výlet, tentokrát na tři dny do hor, v plánu je zdolání nejvyššího vrcholku, tak snad se vydaří počasí.

Mějte se krásně a po víkendu se opět ozvu,

Ji.

18.-19.9.2010 - Venezia - La Biennale

Ciao,

zatím nemám čas ani sílu napsat víc o víkendu v Benátkách, stihnu pouze konstatovat, že se zase nadmíru povedl. Důkazem nechť je pár fotek zde:

http://picasaweb.google.cz/jitka.br/181992010VeneziaLaBiennale#

Buonanotte!

Ji.

17.9.2010 - vino - Vipava, rafty na Soče

Dobro jutro iz šole!

Zdravim vas z hodiny slovinstiny, ktera dneska probiha v pocitacove ucebne, coz znamena ztratu pozornosti a vyuziti casu k jinym rozlicnym cinnostem, jako je treba hledani mhd v Benatkach apod. O vikendu se tam totiz se ctyrmi dalsimi kamarady chystame na bienale architektury, ktere tam prave probiha a je to skvela prilezitost pro navstevu. Je to odsud dve a pul hodiny vlakem, takze je potreba toho vyuzit, nez odjedu do Lublane. Jedeme v sobotu brzy rano, pujdeme na bienale, prespime tam, v nedeli projdeme mesto a vecer zpet, uz se moc tesim, jede tam nejlepsi vyber ze skupiny, takze to bude urcite zase legrace.

Predevcirem jsme absolvovali vylet za vinem do Vipavskeho udoli a jeho okoli. Bylo to, jak uz to tu byva, zase moc povedene. Zacali jsme sberem hroznu na univerzitnich vinicich, naplneni triceti beden nam trvalo asi dve hodiny a moc jsme se nepredreli, ochutnavani, foceni, vymysleni nesmyslu nam zabralo dost casu :) Bylo krasne, takze prace na vinicich pusobila skoro idylicky.

Po skonceni prace jsme pokracovali na fakultu vinarstvi, ktera je soucati nasi univerzity. Jelikoz jsme byli na vylete cely den a zameskali skolu, meli jsme kratkou hodinu slovinstiny i behem vyletu, coz znamenalo, ze jsme se koukli na film o slovinsku, precetli par slovinskych vet, od Veroniky jsem dostali jako desert skvele vlastnorucne delane tiramisu a pokracovali v programu. Na rade byla ochutnavka vin v k tomu urcene ucebne na univerzite. Zacali jsme lehkym bily, pokracovali starsim a silnejsim a zakoncili jsme cervenym...Jelikoz byly ctyri odpoledne, byli jsme docela radi, ze vin nebylo vic...

ochutnávání vína

Prochazka po vesnicce, zmrzlina a pokracovani dal do male vesnicky jmenem Goče. Tam byl statek ve starem stylu, kde jsme povecereli domaci chleba, syr a vino z vlastniho vinohradu (produkce 8ooo lahvi za rok). Za zvuku zvonu z nedalekeho kostela jsme posedeli na terase, pri posledni sklence vina se kochali zapadem slunce, podivali se do sklipku, ochutnali konak (85%) a pomalu se vydali na cestu domu.



rafty - kdybyste mě nepoznali, jsem vepředu napravo, takže vždy první ve vlně (:


Druhy den byly po skonceni skoly na programu rafty a pocasi jako kdyby to vedelo...Po serii krasnych dnu prisel jeden pro rafty jako stvoreny. Dest, teplota kolem patnacti stupnu, nizka oblacnost, v horach mlha. Nezalekli jsme se ale, na parkovisti jsme se nasoukali do neoprenu a hura do lodi! Prvni cast byla klidnejsi, takze jsem si mohli zaplavat v řece, coz byla pri teplote vody kolem deseti stupnu skvely napad, ale neopren plnil svoji funkci dobre. Stihli jsme se akorat sklouznout po obracenem raftu oprenem o kamen a zacala divocejsi pasaz plna kamenu a pereji. Kameny jsem pocitila obzvlast intenzivne, kdyz jsme narazili na jeden schovany pod vodou, a ja se spanelem Arnauem jsme pekne po zadech sleteli na dalsi ve vode, modriny mam jeste ted, ale byla to legrace, druha lod nas pak o kousek dal vytahla :) Po dvou hodinach jsem toho meli tak akorat dost, rozloucili se s v mlze zahalenou rekou, vytahli lode, v desti se na parkovisti prevlikli z neoprenu a unaveni a plni dalsich skvelych zazitku jsem se vydali na cestu domu.

Ji.

P.S.: Publikovano o neco pozdeji, nestihám (:

14. 9. 2010 - Trieste, Miramare, Grado

Živjo!

Konečně jsem se donutila k napsání dalšího příspěvku. Nechápu jak jsem si mohla myslet, že tu budu mít spoustu volného času. Je sice pravda, že škola nám končí o půl jedné, ale pak jdeme na oběd, do města, na hřiště, na procházku, na kafe, na výlet...a dny utíkají, ani nevím jak.





Víkend byl prostě skvělej. V sobotu jsme jeli společně na výlet do italského Terstu, který je asi 40 km od Nove Gorice. Je to malé městečko, kde nic moc není, zbytky hradu a divadla, ale je tam hezky a je to u moře. Pokračovali jsme k nedalekému zámku v Miramare, kde bych klidně hned zůstala...Je hned na pobřeží, neskutečné výhledy na moře, obrovská zahrada...Moc dobře věděli, proč si ho staví právě tam... Byl postavený až v 19. století, takže i vevnitř je dost zachovalý. Vstup jsme měli zadarmo, protože naše úžasná koordinátorka Veronika opět vyjednala speciální podmínky. Když jsem šla po schodech, abych si namočila nohy v moři, málem jsem do něj sletěla, což ocenili zejména davy na protější straně :) ale naštěstí jsem se jenom trochu omlátila o schody.
U skvělé italské kávy velká legrace při srovnávání slov v čj, slo a it a užívání si naprosté pohody, která v naší skupině panuje, u moře to snad ani nemůže být jinak.




Na cestě zpátky jsme se ještě stavili v Redipuglii u památníku obětem I. sv. války, který je monumentální a působivý, je tam pohřbeno asi 1oo ooo obětí války... Pak už jenom zpátky, koupit víno, společně ho při večeři vypít, pobavit se a pozdě v noci spát. Krásný výlet plný zábavy s příjemnými lidmi.

Nedělní program byl jasný - jet k moři do Grada a strávit u něj celý den. Objednali jsme si zase dohromady minibus, takže pohodlně přímo od ubytovny až na místo. U moře lidí tak akorát, písek šedivý, slunce zářící, voda osvěžující, kamarádi veselí, hrad z písku, bitva v moři, piknik na pláži, zábava veliká, všichni nadšení, skvělý den!





Zítra jedeme na ochutnávání vína a "exkurzi" na vinařskou univerzitu, trhání vína, návštěva míst z dávných dob, ochutnávání vína, večeře, ochutnávání vína, hodina slovinštiny, ochutnávání vína, večer s kytarou, ochutnávání vína...Vše platí univerzita...Veronika je prostě neuvěřitelná!

Ve čtrvtek po škole na rafty na Soču, v pátek večer sama do Lublaně na maďarské kamarády v divadle, v neděli na bienale do Benátek. Není to legrace být studentkou...

Lepo se imejte, lahko noč.

Vaše unavená, spokojená, užívající Ji.

10.9.2010 - Nova Gorica, Slovenia

Aoj všem čtenářům,

opět se hlásím z Nové Gorici, kde už jsem se dokonale zabydlela. Je to tu moc fajn, nějak takhle jsem si erasmus představovala. Celkem je nás tu 28 erasmáků na jazykovém kurzu, po jehož skončení se rozjedeme do různým slovinských měst. Složení je poměrně pestré, Francouzka, Portugalec, Španělé, Němky, Finky, Maďarka, Rumunka, Poláci, Litevka a největší skupina...Češi (1/3 účastníků).

Je to tu skoro jako bychom se vrátili zpátky na základní školu. Od devíti do půl jedné máme školu (intenzivní jazykový kurz slovinštiny) a potom máme volno, které využíváme k objevování okolí. Nová Gorica leží přímo na hranici s Itálii, která je právě asi 2oo metrů ode mě. Do školy chodíme necelé 3 kilometry pěšky mezi hranicemi po území nikoho, cesta vede i bývalým vlakovým tunelem. Ve škole jsme rozděleni do dvou skupin, v jedné jsou obyvatelé slovansky mluvících zemí (Poláci, Slováci a my), ve druhé zbytek Evropy. Slovinština je poměrně jednoduchá a srozumitelná, zpětně jsem ocenila i základy staroslověnštiny. Učí nás dvě dobrovolnice z univerzity, jsou stejně staré jako my a jsou neuvěřitelně milé a ochotné, organizují pro nás výlety a starají se o nás jako o vlastní. S učitelkou druhé skupiny chodím občas na kafe a plánujeme i společné výlety, je moc fajn. Cestou ze školy chodíme někdy přes kopec, kde si k svačině trháme čerstvé fíky, rostou tam i kiwi, ale ještě nejsou zralá (poprvé jsem viděla jak roste kiwi - stejně jako víno na pergolách!). Vracíme se občas přes italskou stranu, která je hezčí než její nová slovinská sestra. Je plná starých úzkých uliček, kostelů a tyčí se nad ní na kopci hrad.

Večery trávíme sledováním filmů, sdruženou zábavou při ochutnávce slovinských vín ve společenské místnosti a dneska se chystáme na objevování nočního života v italské části města. Slovinská část je totiž jinak uplně mrtvá, po příjezdu jsem si myslela, že je ten naprostý klid způsobený nedělním odpolednem, ale v průběhu týdne se ukázalo, že to je trvalý stav.

Na víkend jsem měla v plánu s kamarádem z Prahy výstup na Triglav, nejvyšší horu Slovinska, ale kvůli nedávným sněhovým přeháňkám, nepříznivé předpovědi počasí, plné ubytovně pod vrcholem a varování Slovinců jsme výstup bohužel zrušili a vydáme se nejspíš s ostatními na italské pobřeží do Terstu.

Mějte se moc hezky a napište, jak se máte vy!

Ji.

P.S.: První várka fotek je tady.

5.9.2010 - Slovinsko, Nova Gorica

Zdravim ze sveho docasneho pusobiste v Nove Gorici, kde stravim nasledujici tri tydny na jazykovem kurzu.

Cesta utekla rychle, do Lublaně to bylo necelých 12 hodin, které byly ale pravidelně narušovány celkem třemi přestupy, takže bylo o zábavu postaráno. Všechno probíhalo podezřele hladce, včetně vyřízení kartičky na autobus, nalezení koleje a klíče od pokoje, který byl ukrytý pod keřem vedle ní. Rychlý spánek a brzy ráno na vlak směr Nova Gorica, rano me ovesenou zavazadly (celkem 25kg) pri cekani na autobus zdravili nejaci Italove z auta, ptali se kam jedu a pak rikali "nojo, blaznivy Slovinky" :)



Solkanský most pře řeku Soču, po kterém jsem přijela do Gorice


Tři hodiny utekly jak nic, ve vlaku byla strašná zima, ale jeli jsme krásnou krajinou s výhledem na hory a nádherně modrou řeku Baču. Příjezd do neskutečně ospalého městečka, kde skoro nikdo nebyl, nalezení koleje a ubytování - moc hezké a zatím jsem tu sama. Vyhled mam primo na stadion na atleticky oval, doufam, ze budou caste treninky atletu (:



zařadila jsem se jako "priseljenec" mezi pěknou skupinu lidí :)


Mestecko vypada na prvni pohled moc prijemne, oproti Praze je to uplna oaza klidu. Zije tu celkem 25 ooo obyvatel na slovinske strane, ktera je od italske rozdelena jen dnes uz symbolickou hranici. Tesim se na zitrejsi pruzkum terenu a na prsut.

Ji.

Indočína 2010 - shrnutí

Fotky jsou k zhlédnutí na této adrese:

http://picasaweb.google.cz/jitka.br

A na závěr ještě pár statistických údajů:

- Počet ujetých kilometrů: cca 5000 km (přibližná trasa tady)
- Doba strávená při přesunech: 120 hodin po zemi + 25 hodin v letadle
- Počet využitých hotelů: 12
- Množství zkonzumované rýže: nekonečně mnoho
- Počet nemocí: 0

Náklady:

- Letenky: 15 500 Kč
- Víza: 3 300 Kč (Thajsko zdarma, Kambodža 900 Kč, Vietnam 1800 Kč, Laos 600Kč)
- Očkování: 2 000 Kč (tyfus 550 Kč, meningokok 550 Kč, antimalarika 900 Kč)
- Ubytování: 4 000 Kč (202 USD za obě. Nejlevnější 5 $, nejdražší 12 $)

3.-5.8. - Bangkok

A je to tady - posledni den. Uteklo to jako voda po vcerejsim monzunu. Posledni tri dny jsme stravily v Bangkoku a byly jsme prijemne prekvapene tim, jake je to hezke kulturni mesto. Na kazdem kroku nas provazel budhismus, at uz v podobe nescetnych chramu, mnichu na ulicich nebo zavanu vonnych tycinek, ktere tu jsou opravdu vsude. Vcera jsme se chtely vydat na plaz, ale kvuli pocasi jsme radeji zustaly ve meste a vydaly se na pruzkum mistni infrastruktury. Autobusy jsou stare, rozhrkane, jizdni rady neexistuji, naskakuje se temer za jizdy a vetsinou jsme za ne neplatily. Odpoledne je ale jizda busem dost o nervy, protoze Bangkok neni na rozdil od predeslych velkomest mestem motorek, ale jezdi tu auta, ktera po treti odpoledne vytvareji neproniknutelnou zacpu, takze to vetsinou konci tak, ze vystoupime a jdeme radsi pesky. Vetsinou to doprovazi nechapave krouceni hlavami mistnich, kteri jsou zvykli a smireni s rychlosti prepravy.

Dalsim dopravnim prostredkem byla nadzemka, tzv. skyline, ktera je teprve deset let stara. Je to obri betonovy kolos, ktery se vine ulicemi, ma dve linky a vypada a chova se jako metro. Je rychla, cista a je z ni krasny vyhled na mrakodrapy, ktere se tyci po celem meste - Bangkok je asi nejvyssi mesto, ktere jsme pri nasi ceste navstivily. Posledni na rade pak bylo metro se svoji jednou linkou. Je stejne stare jako nadzemka, ciste, svetle a jednoduche na pouziti. Misto listku se pouzivaji zetony, ktere se pri vystupu vhodi do turniketu, coz se nam libilo, protoze se nikde nevali pouzite jizdenky. Presuny nam nedelaly problemy, jelikoz se nas vzdycky nekdo ochotne ujal a nasmeroval na spravnou cestu, ani jsme se nemusely ptat, stacilo mit v ruce mapu a zastavovali nas sami od sebe, nekdy nam i iniciative naplanovali okruzni trasu i s nakresem do mapy.

V utery jsme mely stesti, protoze byl budhisticky den a vsechny tuktuky jezdily okruhy za 20 Bathu a vstup do chramu byl zdarma. Nas tuktukar si to vylozil trochu po svem a vlacel nas po obchodech se zlatem, diamanty a krejcovskych salonech, nebot za kazdeho turistu dostal poukazku na benzin. No aspon jsme poznaly, jak to chodi :]

Vecery jsme travily vetsinou v okoli Khao San road, ktera je hlavnim turistickym centrem. Na doporuceni pruvodce, ze jsou v jeji blizkosti levne hotely, jsme se tam take ubytovaly. Pravda, levne to bylo. Ale o tom, ze nam bude pod okny kazdy vecer hluboko do noci zpivat Bob Dylan, o tom tedy nikde nic nepsali...

Oli oli oliheň!

Pisu ted z letiste, kde budeme do rana cekat na odlet, a je nam trochu smutno. Bude nam chybet poznavani novych mist, ochutnavani jidel [vcera byli cvrckove:] a hlavne ta obrovska svoboda, ktere jsme si tu cely mesic uzivaly. Taky si asi budeme chvili zvykat na to, ze se nas stokrat denne nikdo nepta na to, odkud jsme a "Where do you go now?"Co nam ale chybet urcite nebude, jsou ty penize, ktere jsme do toho investovaly, protoze ty zazitky nam je mnohonasobne vynahradily.

Nase putovani je sice u konce, ale porad mame o cem premyslet a po cem patrat. Nektere veci radsi ani vedet nechceme ["Nevis co to plavalo v ty polivce?"], jine se rozhodne pokusime zjistit [paleni kopii dolaru ve Vietnamu, obcanska vychova ze strany rezimu v teze zemi, jak probiha spolecna koupel HoCiMina s Leninem ci zda lze vypestovt olihen v Cechach].

Chcete mě?

Co zaverem...Obrovske DIKY moji drahe Mikeee, bez ktere bych tuhle cestu zrejme nikdy nepodnikla, se kterou jsme si uzily nespocet veselych chvilek a prekonaly i ty horsi a mene pohodlne okamziky, na ktere ale uz ted vzpominame s humorem.

Taky diky vam vsem, kteri jste se dopracovali az k tomuhle poslednimu prispevku. A pokud vam to nebylo malo, na stejne adrese budete moci od zari sledovat, jak se prokousavam zivotem ve Slovinsku, kde stravim pul roku jako Erasmacka.

Mejte se krasne!


Ji. & Mk.


P.S.: Fotky budou!:]

1.-2.8. - Khao Yai - Bangkok

Dnes jen kratce, nebot jsme se presunuly do Bangkoku a maji tu drahy internet. Vcerejsi den v narodnim parku byl skvely, coz budou nejlepe dokumentovat fotky, ktere sem hned jak je stahneme pridam. Videly jsme toho spoustu. Nejdriv jsme se prodiraly pralesem, abychom mohly pozorovat gibony vysoko v korunach stromu, obcas nam cestu zkrizili i makaci a obri housenky, stonozky a pavouci. Privonely jsme si k cerstve utrzenemu zazvoru a anyzu, nasaly vuni zapaleneho santaloveho dreva, pochopily jsme, jak se chova mimosa a ocenily jsme legracni ochranne ponozky proti pijavicim. Cesta pokracovala pozorovanim krokodyla ze vzdalenosti asi deseti metru a na druhem brehu reky se nam ukazal se i krasny varan. Nekteri z nas se vykoupali pod vodopadem a pokracovaly jsme k dechberoucimu vyhledu na narodni park. Na vylete s nami byla rodina z Nizozemska a dve Nemky, vsichni byli moc prijemni a druzni, celou atmosferu pak svoji neutuchaji dobrou naladou dotvarel nas thajsky pruvodce, ktery nam vsechno ukazal a podrobne vysvetlil a to od zivota ptaku po zaklady budhismu. Unavene jsme si vecer daly thajske nudle a spokojene spaly az do rana. Dneska jsem bez problemu prejely do Bangkoku a za chvili opet vyrazime objevovat jeho tajemstvi.







Vsude spoustu makaku



Krokodyl



Bambus se se mnou vzapeti nepredpokladane zhoupnul :]



Olgoj Chorchoj




Vopice



Dalsi vopice

Mejte se krasne, aspon tak jako my.

Ji. & Mk.

29.-31.7. Vientiane - Khao Yai

V Laosu jsme nakonec stravily presne 32 hodin, coz bylo tak akorat na zjisteni, ze tam neni moc co delat a ze se presuneme radeji do Thajska. Puvodne jsme chtely navstivit udajne nejkrasnejsi mesto v JV Asii Luang Prabang, ale jednoduchymi pocty jsme zjistily, ze by to znamenalo dve noci v autobuse a to jsme si po predchozich zkusenostech s klidem nechaly ujit.

Vydaly jsme se proto do Thajska smerem k Bangkoku s tim, ze se cestou zastavime v narodnim parku Khao Yai. Jelikoz v Laosu nejezdi vlaky, jely jsme pres hranice autobusem s tim, ze na Thajske strane prestoupime vecer na vlak, ktery nas doveze az na misto.

Luxusni nocleh na nadrazi v Pak Chongu

Prechod bez problemu, presun na nadrazi taktez, akorat jsme nepocitaly s tim, ze by mohly byl listky do vlaku vyprodane. A byly :) Nijak zvlast nam to ale nevadilo, dalsi vlak jelv sest rano, a tak jsme se rozhodly udelat si piknik na nadrazi. Koupily jsme si jidlo, pivo v plechu a pohodlne se usadily na krasnem cistem nadrazi. Po chvili si nas vsimli nadrazaci a ptali se nas, kde budeme travit noc, tak jsme se jim bez otaleni priznaly, ze tam. Cekaly jsme, zvykle z domova, ze budeme vyhozeni, tak jsme se uz pomalu sbiraly k odchodu, kdyz nam mili pani vypravci otevreli VIP mistnost s pohovkami, klimatizaci a prilehlym zachodem s tim, ze tam muzeme prespat. Neuveritelne! Nad ocekavani krasne jsme se vyspaly a po sesti hodinach cesty jsme se ocitly v Pak Chongu, ktery je nedaleko narodniho parku Khao Yai. Ubytovani jsme sehnaly snadno, zatim asi nejkrasnejsi pokoj s krasnou koupelnou, teplou vodou a s venkovnim posezenim...

Na druhy den jsme si zaplatily vylet s pruvodcem do narodniho parku. Zacalo to koupani v pramenite vode, pokracovaly jsme na safari vozitku k budhistickemu klasteru, kde jsme vlezly do rozsahle jeskyne, ve ktere bylo obrovske mnozstvi spicich netopyru, divni pavouci krizeni s krabem a stirem (???),krasnevelke krapniky a vrcholem byla tarantule zalezla ve sve pavucine, presne takova, jakou ji zname z akvarii!

Netopyri vyrazi na lov hmyzu

Dnesni posledni zastavkou bylo pozorovani netopyru, kteri vecer vyletavaji ze sve jeskyne na nocni lov hmyzu v narodnim parku. Bylo to neco nepredstavitelneho. Statisice netopyru letaly kousek nad nasimi hlavami a vytvarely nekonecneho hada vinouciho se po obloze, vypadalo to skoro jako z hororu a byl to krasny zazitek. Padala tma, takze rychle zpet do ubytovny a poveceret skvele nudle s krevetami na thajsky zpusob. Zitra stravime v narodnim parku cely den, budeme se koupat ve vodopadu a pozorovat slony v nocnim safari, uz s enemuzeme dockat.

Socha Budhy v jeskyni

Ji. & Mk.

28.8. - Hanoj - Vientiane [Laos]

A jsme v Laosu. Ackoliv to podle reakci na zapisky na blogu muze vypadat, ze Vietnam se vubec nepovedl a potkaly nas jenom neprijemne zazitky, nebylo to tak. Zazily jsme spoustu prijemnych a pozitivnich zazitku, ty horsi jdou ale popisovat lepe a jde na nich snadneji priblizit mistni mentalitu, chovani lidi a jak to tu cele funguje. Bavilo nas pozorovat zivot mistnich lidi a to hlavne tech chudsich. Jak si vydelavaji, kde bydli a jak se chovaji k sobe a k cizincum. Zajimave bylo hlavne srovnani s Kambodzou, ktera je o poznani chudsi, ale citily jsme se v ni mnohem lepe. Mame ale pocit, ze je to ovlivnene hlavne rezimem, ktery ve Vietnamu panuje. Z lidi je tam citit strach. Porad se s nami sice davali do reci, ale v naproste vetsine to bylo kvuli tomu, aby po par naucenych zdvorilostnich frazich nasledovala nabidka produktu ci sluzeb, a to se odehravalo tak stokrat denne a to neprehanim. Neustale "Ahoj, odkud jste, jak se mate, kam jdete, nechcete...? Vazne nechcete? Sleva...?Nebo tu mam jeste tohle..." nam po tydnu zacalo docela vadit, nebylo mista, kam by se pred tim dalo uniknout, byli vsude - na ulici, u reky, v obchodech, v restauracich pri jidle, na kafi, na plazi porad dokola ti sami, odmitnuti nebrali jako odpoved...



Coca-cola normal & light (:

Nekdy uz nam schazela trpelivost, a tak jsme je zacaly ignorovat, coz sice nezabiralo, ale nam to pridavalo na klidu. Co nam ale stale neschazi je dobra nalada, nadhled a legrace, ktere si tu uzijeme spoustu. Napriklad objednavani v restauracich je samostatna kapitola. Na to, ze pri odjednani horkeho kafe no milk, no sugar dostavame kafe s ledem a slazenym mlekem vespod, na to uz jsme si zvykly a dokazeme to pochopit, piji to tu vsichni. Ale kdyz jsme si vcera objednaly Coca colu jednu normalni, druhou bez cukru a dostaly jsme mangovy koktejl jeden s jogurtem a druhy bez...to nas opet trochu prekvapilo, ale aspon jsme se zase poradne nasmaly, nasledky to nastesti nemelo zadne :]

Zdravi nas k nasemu prekvapeni jeste nezradilo, nikdo nam neublizuje, jenom hmyz na nas dela poradne nalety. Na svaby a krysy uz jsme si celkem zvykly, vcera me sice trochu prekvapil mysi exkrement v batohu a nasledny objev prokousane nadobky s peprem, ale kdyz nejde o zdravi...



Sbohem, Vietname!


Jsme ted ve Vientiane, v hlavnim meste Laosu a chcip tu pes. Menime tedy plany a zitra vyrazime na sever do Luang Prabangu, coz by melo byt jedno z nejhezcich mest jihovychodni Asie, tak jsme zvedave, co nas tam zase potka. Dnesni 20ti hodinova cesta spicim autobusem byla oproti te minule skvela, jela s nami spousta cizincu a panovala skvela nalada, pomahali jsme si pri dohadovani s autobusaky, predavali si informace na hranicich a spolecne smlouvali s tuk-tukarema. Mely jsme lepsi mista nez minule a spalena kuze uz o sobe nedavala vedet, takze jsme se i vyspaly.

Jdeme na veceri k indum, rychle spat do punkoveho hotelu [ale je levnej:] a zitra zase dal.

Mejte se krasne, vsechny srdecne zdravi

Ji. & Mk.

26.-27.7. - Hanoi

Den ve znameni pruzkumu Hanoje. Nase prvni kroky vedly na nadrazi, abychom si zajistily listky do Halong Bay, ovsem bez uspechu. Pokracovaly jsme k mauzoleu s lehkou obavou, co tam na nas ceka...Zbytecne, mauzoleum bylo pro dnesek zavrene, navsteva tedy prelozena na dalsi den. Prohledly jsme si alespon okoli, Ho Ci Minovo muzeum, coz je kolosalni stavba, jednonohou pagodu, ktera je uplne nudna, mezinarodni ambasady a vojenske muzeum, obklopene vojaky. Bylo priserny vedro, takze plouzeni k jezeru a zpet. Cestou jsme premyslely, kde byl ten clovek, ktery popsal Hanoj jako krasne mesto. Vsude motorky, chodniky nepruchodne, smrad atp.

Aspon ze si tu pripadame jako milionarky...


Vecer jsme se staly svedky zajimave veci, ktera nam porad vrta hlavou Po celem meste palilyilide kopie americkych dolaru a nejakych cinskych penez. Na nasi otazku, proc to delaji, pak nereagovali a tvarili se, ze nam nerozumi. Jedina sdilna slecna nam pak rekla, ze jim to chodi kazdy mesic ve statnich novinach, a oni to musi spalit. Proc to dela, nevedela, ale pry asi pro stesti, cemuz tedy moc neverime... V Hanoji vladne podivna atmosfera, nikdo se tu s nami nebavi, kazdy se nas zepta na naucene otazky ze skoly, predvede nauceny jakoze spokojeny usmev a dal si nas nevsima. Asi strach? Nevime... Kazdopadne jsme se rozhodly zkratit nas pobyt tady, vynechat navstevu zatoky Halong Bay, ktera by stejne byla preturistovana, a o den drive odjet do budhistickeho Laosu.



Soudruh se soudruzkou


Druhy den byl podobny jako predchozi, navsteva mauzolea nam opet nevysla, ale myslim, ze jsme o moc neprisly, mozna tak o dalsi nocni muru. Celkem nam, stacil pohled na jakesi alegoricke pruvody vedouci do vojenskeho muzea. Nevime, co tam je za akci, ale mozna to nejak souvisi s dnesnim vyrocim veteranu.

Za chvili pro nas prijede autobus a nas ceka dalsich dvacet hodin na mini luzkach, jina moznost bohuzel neni, jedine letadlo, ktere je drahe. Obrnujeme se trpelivosti, nakupujeme zasoby a tesime se, az opustime tuhle komunismem prosaklou zemi.



Fronta do mauzolea

Mejte se fajn a napiste, jak se mate!

Ji. & Mk.

24.-25.7. - Hue - Hanoj

Po predchozim horkem dni v ulicich ne prilis vlidneho mesta jsme se rozhodly stravit den na plazich nedaleko za mestem. Na nas dotaz v jedne z mnoha cestovnich kancelari, jak se dostat k mori jsme dostaly odpoved, ze jedina moznost je jet tam taxikem a to za 350Kc za dve osoby na cely den. Nejak se nam to nezdalo, vzdyt je to asi patnact kilometru, a sly jsme se zeptat do dalsi, kde nam mily pan poradil, ze nejlepsi cesta, jak se tam dostat, je pockat na linkovy autobus, ktery jezdi kazdou pulhodinu. Udelaly jsme, jak nam poradil a listek nas stal kazdou sest korun...Po triceti minutach jsme dorazily do primorske vesnicky, kde krome par otravnych motorkaru nic nebylo. Nevedely jsme ale, jak daleko od zastavky je more, tak jsme se tentokrat nechaly svezt. Bylo to asi dveste metru :] tak jsme jim daly dohromady deset korun a pres jejich protesty sly pryc. Cely den pak byl v duchu valeni se pod slunecnikem, skakani do vln, pozorovani hejn rybicek a krabu, neustale odmitani deti, ktere nabizely ananas, chipsy a buhvicojeste. K obedu jsme si daly grilovane krevety a vzpominaly pri nich na zlate casy v Kambodze na Kralicim ostruvku... Ale i tady byly moc dobre a trochu se jim podarilo napravit povest mistni kuchyne. Pri placeni opet trochu dohadovani o cene, ale nedaly jsme se. Ackoliv jsme byly skoro cely den pod slunecnikem, zacaly se nam po tele objevovat ruzne zajimave obrazce, ktere nam stihlo slunicko vytvorit a ktere nas pak bolestive provazely celou cestu autobusem.

Krevety!

Nasledoval navrat do Hue, rychla vecere v restauraci u Japonce, ktery zachranuje deti z ulice a dava jim praci [jidlo moc dobre, olihen s cerstvym krenem wasabi a zelenina s polevkou Miso] a do turisticke kancelare cekat na autobus, ktery mel dle puvodniho planu jet kolem seste hodiny. Odjezd byl posunuty na osmou, coz nam nevadilo, jelikoz mela cesta trvat dvanact hodin, byly jsme rady, ze do Hanoje dorazime kolem osme rano, coz bylo idealni. Cestovat jsme mely dle slov cestovni agentky luxusnim luzkovym autobusem, ktery je to nejlepsi, co nam muze nabidnout. Cesta zahrnuje i dve jidla, tudiz neni potreba vlastnich zasob. Po zazitcich z vlaku jsme se tak tesily na pohodlnou cestu, dobre jidlo a nakonec na Hanoj, ktera byla v pruvodcich opevovana jako mesto plne zelene, dobreho jidla a kultury.

Po osme nas tedy vyzvedl taxik a odvezl nas na autobusove nadrazi, kde krome nas bylo jen par dalsich zoufalcu. Zacaly jsme tusit, ze neco neni v poradku. Cestovni agentka se nenapadne vytratila a my zustaly odkazany na informace od anglicky nemluviciho statniho zamestnance autobusovehonadrazi, ktery nevedel skoro nic. Zvladl nam ale posunky sdelit, ze odjezd je v v jedenact hodin, ale ze to prece vime...Nevedely jsme a zacala nam dochazet trpelivost. Sedely jsme v kancelari, kde nikdo nebyl, prepazky otevrene a na stole telefon...Nechtela jsem si to nechat libit, tak jsem zavolala do cestovni agentury a pozadovala vysvetleni, pripadne slevu. Sice bez uspechu, ale aspon pro ten pocit...


Luxusni autobus


Cekani bylo dlouhe, spolecnost nam delali opet vsudypritomni svabi s krysami a doslo i na hrani karet. Po jedenact konecne prijel vysneny spaci autobus, ale jak uz to tu byva, realita se znacne lisila od obrazku v katalogu. Luzka byla usporadana ve trech radach, ve dvou patrech a jako vsechno ostatni v autobuse byla prizpusobena telesnym proporcim mistnich obyvatel, ktere jsou podstatne mensi, nez ty nase. Odstaly jsme navic snad nejblbejsi mistna v celem autobuse a to na zadni petce. Mikee byla nalepena na okenku, ja na Mikee, abych tak eliminovala kontakt s vedle spicim Vietnamcem, ktery mel vedle zbytek rodiny. Spat se dalo diky profilovani sedacek jen na zadech a i tak byla sirka presne na sirku nasich spalenych ramenou, o spanku jsme tak spis jen snily. Cesta nakonec trvala nekonecnych dvacet hodin, ktere byly preruseny snidani, ke ktere se kdesi v polich podavala polecka z instatnich nudli. Na obed jsme proto ani nevylezaly z autobusu a radeji otestovaly citronovy kolac z army shopu, ktery pry jedi i vojaci NATO. Nebylo to spatne, nebylo toho moc, a tak byly posledni hodiny opet ve znameni sileneho hladu. Spat se nedalo taky kvuli studenemu pruvanu z klimatizace, proti kterem se nedalo branit dekami, nebot byly strasne male...



Ho Ci Minovo muzeum a pionyrka


Vsechno nastesti konci a tak jsme uz za tmy konecne dorazily do Hanoje. Taxik, hotel, JIDLO, prochazka, sprcha a spat!

Ji. & Mk.

22.-23.7.2010 - Hoi An - Hue

Dalsi den, ktery byl z velke casti vyplny presunem do dalsiho mesta, tentokrat do Hue, ktere lezi necelych 200km od Hoi An. Rano jsme stihly jenom posledni prochazku po mestecku, vyzvednout sukne, ktere jsme si nechala predchozi vecer usit [opet moc hezke], a sup do autobusu smer Hue. Ovlivneny krasami Hoi An jsme se tesily na dalsi malebne mestecko, jelikoz se jednalo o sídelní město poslední vietnamské královské dynastie Nguyen, slibovaly jsme si od jeho navstevy hodne.

Dle informaci naseho dohazovace jsme mely jet pohodlnym klimatizovanym autobusem. Klimatizace v nem sice byla, o jeji funkcnosti se ale podle vzduchu uvnitr dalo dost pochybovat. Jeli s nami dva cesi, prvni, ktere jsme za celou cestu potkaly, tak jsme si s nimi aspon popovidaly a vymenily si sve zazitky a dojmy. Po peti hodinach cesty vedouci skrz hory jsme byly opravdu rady, ze jsme na miste. Po zastaveni nasledovalo tradicni oblozeni autobusu dohazovaci na motorkach, kteri nabizeji svezeni, ubytovani a buhvico jeste. Tihle byli zatim nejurputnejsi ze vsech, i po nasem odmitnuti se nas drzeli, jeli na motorce vedle nas a vyjmenovavaly vsechny nabizene komodity. Mistni styl obchodovani, ktery se zrejme uci ve skolach, je prvotni navazani pratelskeho rozhovoru otazkami z jake jsme zeme, jak se nam libi Vietnam, jak se mame...Nasleduje nabidka rozmanitych sluzeb od prodeje plastenky az po vylet do sousedni zeme, odmitnuti jakoze neslysi a porad melou a melou...Mlceni nepomaha, maji pocit, ze je neslysime a melou tim urputneji. Kdyz se nas zeptal desaty, odkud jsme, zacaly jsme rikat, ze z Moravy, coz je dost matlo. Jinak jsou ale neskodni a nekteri nekdy i dobre poradi.

Dalsim trikem, jak nalakat turisty na vyuziti prepravnich sluzeb [moto taxi, riksa atp.] je na dotaz, jak je neco daleko, odpovedet, ze je to tri kilometry. Rikaji to uplne vsichni, tak jsme usoudily, ze je to zrejme vzdalenost, kterou jeste zadny Vietnamec pesky neusel. Na nas, stare skautky, si ale neprijdou! Cesta z nadrazi k hotelove oblasti navic trvala asi 15 minut a i s batohama nam, nedelala problemy...

Ubytovani jsme sehnaly rychle, celkem to jde, za 6$/pokoj necekame zazraky a jsme rady, ze nam v koupelne samovolne nestrika voda, kdyz pominu mrtveho svaba, ktereho jsme objevila pri odjezdu, jsme celkem spokojene... Vecer prochazka po meste, ale neni moc na co koukat. Celkove to bylo velke zklamani, mesto je hezke asi jako Usti nad Labem...




Druhy den nesnesitelne vedro a dusno, kdyz uz jsme tu, tak jsme se spis z povinnosti doplouzily do Citadely, kterou jsme nejdriv omylem celou obesly, abysme pak za 55Kc mohly videt nekolik starych polorozpadlych budov v cinskem stylu. Vedro se dalo krajet, takze pozvolne plouzeni a hledani neceho k jidlu. To se tu stava stale vetsim problemem, polevku uz nejime, prvotni nadseni rychle opadlo, navic cim severneji jsme, tim je horsi. Neda se tu jist jinde nez v restauracich, obchody tu skoro nejsou, pripadne v nich maji jenom pochutiny, ktere jist nechceme. Obcas se nam podari najit dobrou indickou restauraci, vetsinou ale polomrtve hlady koncime v mistnich podnicich nad nudlemi se zeleninou. Kdyz uz se nam podarilo konecne najit pekarnu, mely v ni bud od pohledu priserne sladke veci, nebo slane - ty ale posypane susenym masem, ktere obchazime obloukem a s rouskou... S jidlem je to ted tak trochu boj o preziti, vecer jsme musely konstatovat, ze nejlepsi vietnamske jidlo je Coca-Cola...



Cast citadely po zasahu Korejcu, kteri uz se na rozklad vzacne pamatky nemohli divat...

Pred setmenim jsme jeste navstivily supermarket, prvni na nasi ceste, jupiiii! Nadseni ale opet brzy opadlo, pecivo v nem nevedou vubec, cely prostor byl prosycen smradem z durianu [mistni divne ovoce, vsude na ulicich je citit strasny smrad z jeho hnijicich slupek, takze jsme ho jeste ani neochutnaly a nemame to v umyslu], jogurtu mistni vyroby se bojime...takze nakup pouze vody.

Ze zvedavosti jsme se jeste podivaly na mistni trh. Ve srovnani s jihem, ktery je jedno velke trziste, to tu bylo spinavejsi, smradlavejsi a plne starsich pani, kterym rikame pracovne "baba". Takova "baba" vam porad neco nabizi, je otravna, za dvacku vam proda seschly grep, krici na vas na ulici at si koupite poloschnilou olihen, obcas vam na trhu nenapadne sahne do kapsy [coz ji teda nezavidim, penize jsou to posledni, co bych tam mela] a jejim typickym uborem je pyzamo [fakt to tu nosej, hromadne!]. Ze sortimentu trhu stoji za zminku snad jen spoustu druhu cerstveho zazvoru, tofu v pytlich, rozkuchane slepice, praseci paratky, streva,usi...[v tom horku a na slunci, fuuuj!].



"Baby" v pyzamech

Unavene horkem, "babama" a divnym mestem jsme sly na rychlou veceri, ktera nestoji za zminku, a spat.


Ji. & Mk.

21.7.2010 - Hoi An

Vedro, ale co vam budu do tropicke Prahy vypravet. Velmi pomalym tempem jsme prosly krasne mestecko Hoi An, narazily jsme na mistni svatbu, ktera se odehravala - jak jinak - za zvuku vietnampopu...Nedalo se delat skoro nic, tak jsme posedavaly, kupovaly jednu vodu za druhou, obcas odvratily najezd mistnich babek, ktere se nechavaji fotit v ryzovych kloboucich s turisty a pak chteji penize nebo aspon prodat banany. Ja jsem byla neustupa, Mikee svacila banany :]

Bylo asi nejvetsi vedro, co jsme tu zazily, a tak jsme to s aktivitou moc neprehanely. Kaficko, prochazka, na hotel pod vetrak a na telku, prochazka...Ospalost dne narusil az obed v hotelove zahradni restauraci. V ramci jiz zmineneho usporneho modelu jsme si daly opet zeleninu a brambory, po kterych se nam tu dost styska, vsude rejze rejze a obcas pro zmenu rejzove nudle...

Obed prinesl spoustu veseli, protoze v mistnim jazyce neznamena "smisena zelenina" pestrobarevnou smes vyvazene chuti, nybrz jde o doslovne preneseni na talir. Dostaly jsme tedy hromadu zeleneho listi, ktere do sebe bylo nalezite zamotano. Chutnalo to presne tak, jako to vypadalo. Zachranila to az omacka, ktera byla k bramboram, se kterymi jsem nejdriv bojovala hulkama a ackoliv nam hulky nedelaji uz zadne problemy, brambory s tim proste jist nejdou, zachranila me az pobavena obsluha, ktera mi prinesla vidlicku. Jako dalsi chod jsme si daly jinou zeleninu, ktera byla dost podobna te prvni, akorat tam bylo mene listi a vice stonku, nastesti v ni byl ale cesnek, a tak mela aspon nejakou chut.

K veceru uz se dalo jit ven, a tak jsme opet vyrazily do ulicek. Vyzvedly jsme si usite boty [moc hezke] a ja, opojena nadsenim, jsem si jeste jinde objednala sukne, tak jsem zvedava. Nasledovalo camrani po meste, k veceri opet zelenina s ryzi, tentokrat jinde a o neco barevnejsi, camrani po meste, male pivo za tri koruny. V prubehu vysedavani se prehnal silny dest, vsude spoustu vody, z chodniku byly nahle reky, ale za hodinu to preslo, coz bylo tak akorat na cestu na hotel a spat.

Ji. & Mk.

19.-20.7.2010 - Saigon - Hoi An

Predchozi vecer se nakonec velmi vydaril. Nejen, ze jsme si moc pochutnaly na indickem zeleninovem jidle [usporny rezim - zelenina je tu nejlevnejsi:], ale nakoupily jsme si par dalsich kousku obleceni a vecer jsme zavrsily v mistnim klubu Go2 v prijemne spolecnosti tri Britu, kteri se s nami dali do reci, potkali jsme je pak v nasledujicich dnech jeste asi trikrat.

Po poklidne svabuproste noci jsme se rozhodly navstivit cinskou ctvrt Cholon, bylo to dost daleko, takze tam taxikem s tim, ze zpatky to prochazkou dojdeme pesky. Ctvrt to byla zajimava, pekne pagody, vsude obchody s lampiony a vune vonnych tycinek, ktere bylo ve vsudypritomnem horku nekdy az moc.

Chvili jsme sli pesky, ale pak jsme usoudily, ze je to nemsmysl, vsude motorky, smrad, ktery se dal castecne tlumit rouskou, ve ktere ale zase bylo nesnesitelne vedro...Takze zpet opet taxikem, projit par ulicek v nasem Distriktu 1 a pak se usadit v centralnim parku, kde jsme se staly svedkynemi nevidane sportovni aktivity. Na pevne instalovanych cvicebnich strojich se hbite stridali cvicenci, okolo se hral badminton, nohejbal a dalsi kolektivni sporty.

Nacvik na spartakiadu...?

Vrcholem pak bylo hromadne cviceni aerobiku, ktereho se ucastnilo kolem stovky cvicicich, mezi nimiz byli i muzi! Nikomu to sice moc neslo, ale nadseni jim neschazelo. V mistni kavarne s vyhledem do ulice jsme si daly kafe - myslely jsme si, ze mistni = levna...Ale nekteri lide, jak vidi cizince, ztrojnasobuji ceny, tudiz nas jedno kafe stalo 30Kc...

Kadernictvi...

Blizil se cas odjezdu naseho nocniho vlaku smer Da Nang, tedy jsme nakoupily zasoby, vyzvedly si batohy a taxikem na nadrazi. Mely jsme ten den nejake stesti, nebot ridic nevynuloval taxametr, moje upozorneni prechazel mlcenim a na nadrazi po nas chtel opet trojnasobek normalni ceny...Mel ale smulu, ze jsme stejnou cestu uz absolvovaly a tudiz jsme vedely, jaka je cena. Nechaly jsme si vyndat batohy, daly mu obvyklych 60Kc na misto nauctovanych 180ti a sly jsme pryc, ani se moc nebranil...

Cas, ktery zbyval do odjezdu vlaku, jsme stravily na neskutecne pomalem verejnem internetu a na patniku pred nadrazim, kde se nam o zabavu staral svab.

Cesta z cinske ctvrti - vedro a smrad

Nastup do vlaku byl...sokujici. Jelikoz jsme si vzhledem k okolnostem zakoupily nejdrazsi mozny vlak, cekaly jsme luxusni luzkove vozy s nadychanymi polstari, bohate prostrene stoly v jidelnim voze a mozna...mozna i toaletu se sprchou...

Jake bylo nase prekvapeni, kdyz k nastupisti dosupel postarsi model ne podobny tem, ktere jsou u nas k videni v muzejich... Luzkove vozy mely rozmery 1,8m2, jidelni vuz, jak jsme rano pri pruzkumu terenu zjistily, byl omsely, ulepeny a nabizel jiste vyborne nudle s cimsi zelenym...Daly jsme si pro jistotu Colu. A toaleta? Turecka.

Nastupovani byla velka legrace, jelikoz vsechno ve vlaku bylo male a uzke, vznikaly vsude zacpy, v ulickach navic sedeli lide na plastovych zidlickach, nekteri tam cekali, az se vlak rozjede a pruvodci je propasuje do kupe pro zamestnance...V nasem "pokojicku" jsme meli byt ctyri, co taky cekat jineho 4 luzka = 4 spaci. Tyto jednoduche pocty ale v Asii nefunguji...Kdyz jsme se i s batohama vyskrabaly na nase horni pulmetrova luzka, znepokojene jsme sledovaly, jak se na jednu postel uklada mlady kluk a na druhou ctyrclenna rodinka... Kluk cestou vystoupil, a na jeho misto se ulozila starsi pani. [Vymena luzkovin? Kdeze! Pekne slozit do uhlednych kominku a hotovo!] Jak se ukazalo, pani mela kdesi v utrobach vlaku dva syny, kteri travili vetsinu cesty u nas v kupe, bylo nas tam tedy celkem devet... Jak jsme byly rady, ze tvrda luzka byla pri nakupu vyprodana, protoze predstava stejneho modelu cestovani v sestiluzkovem kupe...

Cesta utekla prekvapive rychle a po sestnacti hodinach nas privital rozpaleny Da Nang, ze ktereho jsme se po obede [polevka Pho, uz ji nemuzeme ani videt...] rady vydaly na cestu do Hoi An. Pojedeme mistnim autobusem, rekly jsme si, bude to levnejsi nez nabizene minibusy... Nebylo. Nase stesti na podvodniky pokracovalo a tak nas cesta nejenze stala stejne [mistni platili opet trikrat mene, na nase dotazy odpovidaly pouzo oblibenym "same same"], ale trvala dele. Mikee ji absolvovala na sedacce vklinena mezi ryzove klobouky, nevidomeho starce a trhovkyni, ja jsme radeji postala mezi kosiky se slepicemi, pokrikujici omladinou a zaparkovanymi koly...

V Hoi an nasledoval obvykly proces hledani hotelu, tentokrat jsme ale mely stesti a nasly jsme luxusni hotel s bazenem za pouhych 10$ za pokoj. Po ctrnacti dnech se nemusime sprchovat studenou vodou z hadice vedouci nad zachodem ale mame vanu! A tece tepla!!

Nas luxusni hotel v Hoi An. Pod palmou bazen :)

Vecer camrani po krasnem mestecku, jako kdybysme misto cesty vlakem priletely kamsi do Francie. Male domecky, kavarnicky, obchody s hedvabim a modnim zbozim...Nabidka lakava, cena mirna...A tak jsme se nechaly usit boty, dneska si pro ne pujdeme, tak jsme zvedave. Oslavily jsme to tocenym pivem [ male pivo za 3,5Kc] a za zvuku vietnampopu ulehly ke spanku.

Ji. & Mk.

18.7.2010 - Saigon [Ho Ci Minovo mesto]

Po ranu obohacenem o denni davku asijskeho popu jsme se vydaly objevovat mesto a nase kroky vedly na nadrazi pro jizdenky na zitrejsi nocni prejezd do Da Nangu. Netusily jsme, kolik problemu muze tak bezny ukon prinest... Nejdriv k pokladne c. 4, kde nikdo nebyl, pak k pokladne c. 1, pokladni tesne pred nami odesel, tedy presun k pokladne c. 2, pokladni nas ale odkazala na kolegyni, pro jistotu tedy na informace, kde jsme byly odkazany na pokladnu c. 3 a za pomoci mile slecny to zacalo vypadat nadejne, ale zase nic...Pry se v prizemi prodavaji listky jenom na dnesek [to vi prece kazdy!], na zitrek musite nahoru, mile slecny... Tak nahoru, tam dokonce funkcni automat na poradova cisla, hmm, jenom padesat lidi pred nami... Evidentne jsme pusobily uz trochu dezorientovane, neb se nas ochotne ujali dva mladici a lamanou anglictinou se nam snazili pomoct, coz se jim nakonec podarilo a po pul hodine cekani jsme konecne stanuly tvari v tvar dalsi pani pokladni. Nase radost byla ale predcasna, protoze nami vybrany nocni vlak byl uplne vyprodany, volny byl az pozdejsi a drazsi s odjezdem v jedenact vecer...No aspon neco, rekly jsme si a rozhodly se listky zakoupit. Nasledovala dalsi zrada - listky na tvrda luzka do tretiho patra v kupe jsou vsechny vyprodane, nejlevnejsi moznost je mekka luzka/2. patro... Tak aspon neco!

Nasledoval presun ke kopii katedraly Notre Dame, dorozumivani s taxikari je taky zazitek, skoro nikdo neumi anglicky a to ani zakladni slovicka typu "kolik", "kde" nebo "dolary", tuzka a papir ale vetsinou vse vyresi. Katedrala vcelku zdarila, hned vedle je krasna posta ve francouzskem stylu, kde jsme hned pod dozorem "strycka" Ho Ci Mina napsaly par pohledu. Mezitim se spustil ukazkovy dest trvajici asi hodinu, coz jsme celkem nelibe nesly, nebot uz bylo kolem druhe a my mely obrovsky hlad, ktery zrejme zpusobil naslednou spatnou volbu smeru chuze, takze vraceni...Potom konecne objeveni jidla za prijatelnou cenu, opet byla mistni polevka Pho v siti polevkaren Pho 24, kde nemaji skoro nic jineho. Volba to byla dobra, byla to zatim nejlepsi polevka tady, manm!

Vchod do naseho guest housu :]

Pokracovaly jsme pak prochazkou v preplnenem bzucicim mestem. K videni obrovske kontrasty - malicke domecky v kolonialnim stylu se misily s do nebe cnejicimi mrakodrapy, ktere kontrastovaly s plechovymi pribytky nejchudsi vrstvy. Naprosto vsude motorky - na chodnicich, v obchodech, v restauracich, na strechach autobusu...Mistni na nich prevazeji uplne vsechno - cele rodiny, stanky s obcerstvenim, pytle s cementem, vodovodni trubky - je porad na co koukat a zasnout. Prechazeni je celkem dobrodruzstvi, zvlast ted o vikendu.

Postupne jsme docouraly do nasi ctvrti, na chvili si odpocinuly v pokoji [co jineho muze delat Mik. nez sledovat popik :] a za chvili vyrazime ochutnat dalsi kulinarske vytvory, tentokrat do indicke restaurace.

Dobrou chut i vam preji

Ji. & Mk.