Další větší výlet ve znamení objevování přilehlých balkánských zemí, na kterém jsme obdivovali krásy bělěhradských paneláků, hráli kulečník v sněžném Kosovu, byli předjeti nespočtem albánských mercedesů, místo koupání v moři strávili den hledáním pasu v Černé Hoře, nechali se unášet krásou chorvatských památek a byli svědky střetu kultur a náboženství v Bosně i Hercegovině.....výlet ve znamení ztrát a nálezů.....ale pěkně od začátku.
1.DEN - 24.10. - Ljubljana - Bělehrad
Slovinská vlajka
V sobotu večer mě přijeli navštívit Mikee s Mikulášem a v neděli ráno jsme ještě s mým německým kamarádem Florianem vyrazili na Bělehrad. Cestou se nic výjimečného nestalo, pominu-li počátek mého záhadného ztrácení věcí, které se poprvé projevilo hned na první benzínce ještě ve Slovinsku, když jsem konečně dobila kredit a radostně odložila mobil na střechu auta.., což byla taky poslední věc, kterou jsem se svým mobilem udělala...
Čím východněji jsme byli, tím víc kouře se linulo krajinou. Srbové topili v kamnech, vypalovali pole, topili pod kotlem v továrnách, pekli kukuřici a kaštany. Добродошли на Балкану!
Bělehrad nás přivítal monumentální panelákovou zástavbou, nad kterou se pozastavil nejeden otrlý středoevropan stejně jako jeden západní Němec. Večer jsme si stačili prohlédnout trosky domů po bombardování NATO v roce 1999, historickou část města a ubytovat se u spřáteleného Srba, kde jsme (společně s Mexican guyem, jehož jméno si nikdo nepamatuje) strávili příjemný večer v družné atmosféře, kterou jsme podporovali místním pivem (Jelen)
2. DEN - 25.10. - Bělehrad - Kraljevo
Srbská vlajka
Po poklidné noci následovalo kupodivu ráno, které jsme vyplnili pokračováním objevování města. Začali jsme u pravoslavného chrámu sv. Sávy, který je prý největší svého druhy na světě, Turci (hagia Sofia) a Rusové (chrám Krista Spasitele) nechť si myslí své, my věříme Lonely Planet! Staví ho už sto let a stále je nedostavěný a prázdný, Srbové holt měli v posledních letech uplně jiné starosti než stavění kostelu, více též zde. Posnídali jsme u něj stylově po česku šumavu s vysočinou a pokračovali k pevnosti Kalemagdan, ze které byl opět krásný výhled na výsledek kreativity architektů z doby nedávno minulé, panelákové, veselé lavičky a exponáty vojenského muzea. Prošli jsme si ještě kousek a pokračovali v cestě na jih. V plánu byla noc ve stanu, vyskytly se ale dva menší problémy. Jednak Mikuláš zapomněl vzít druhý stan ("Mikuláši, pro kolik lidí máš stan? Jakej stan?"), jednak ani ten první nebylo moc kde postavit, většinu večera jsme tedy strávili objížděním polních cest vhodných spíš pro tanky, až jsme konečně našli vhodné místo, v dešti za družného hovoru ochutnali další značky piva (Lav) a za zvuku nedaleké řeky ulehli do auta a stanu.
3.DEN - 26.10. - Studenica - Kosovská Mitrovica
Kosovská vlajka
Probuzení do mlhy a deště nám neubralo na náladě, dojedli jsme vysočinu a vyrazili na prohlídku kláštěra Studenica, kde bylo mnoho vousatých mužů, ořechový likér za 5EUR a zima, před kterou jsme se schovali do restaurace, která jako by vypadla ze starého filmu , popsat ji slovy lze jen těžko. Kafe nestálo za nic, zakouřeno a zima, přesto jsme tam fascinovaně seděli déle než hodinu a spolu s cigaretovým kouřem nasávali jedinečnou atmosféru. Čas neúprosně utíkal a bylo na čase vyrazit dál, venku stále zima, déšť a stádo ovcí na silnici. Další zastávka? Kosovo! Nevěděli jsme, co můžeme čekat, ale ozbrojené složky KFOR složené z mnoha evropských národností a ostřelovači na okolních kopcích nás nepřekvapili, stejně ani, to že v Kosovu neplatí zelená karta na auto a je třeba za 40EUR zakoupit místní. Cesta vedla nejdřív kosovskou částí osídlenou Srby, což potvrzovaly všudepřítomné srbské vlajky i to, že se zde stále platí v dinárech, nikoliv v eurech (které Kosovo používá jako svoji oficiální měnu, stejně jako Montenegro a Andora, přestože nejsou v EU a nemají s ní měnovou dohodu, jako je tomu v případě Vatikánu, San Marina a Monaka. To jsem chytrá,co...), jako je tomu na území osídleném kosovskými Albánci, ale euro je tu akceptováno (byli by sami proti sobě, kdyby ne...). Příjezd do Kosovské Mitrovice byl bez zvláštních příhod, policejní kontrola na mostě přes řeku Ibar, která rozděluje obě části města (srbové vs. kosovští Albánci), nás narozdíl od místních nechala projet bez kontroly. Byla už tma a to uplná, není tam totiž elektrická síť a proud se získává z všudypřítomných agregátů, které na ulicích zajišťují neustálý hluk a smrad a ne zřídka vypoví službu, typicky při návštěvě toalety (3 ze 4 případů). Mohli jsme tak vidět trafiku osvětlenou pouze jednou svíčkou, číšníky s čelovkou a uplně temné ulice bez osvětlených oken.
Hotel jsme našli hned, rukamanohama jsme se domluvili na ceně 5 EUR na noc, byli rádi, že tam vůbec někdo je. Hotel byl rok starý, nedodělaný, na pokojích koberec položený rovnou na beton,, "restaurace" rovněž celá v betonovém provedení se dvěma stoly uprostřed, na které číšníci nosili na podnosech kávu z báru přes ulici. Po návštěvě Asie nás jen tak něco nerozhodí a po noci ve stanu jsem byli rádi za cokoliv a bylo fajn vidět, že se snaží budovat. Večer jsem se za doprovodů agregátového orchestru a ve společnosti kosovského piva (Peja) prošli po městě, zahráli si v místní "herně" kulečník a jako jediné ženy širokodaleko budily značnou pozornost. Na pokoji jsem se ještě koukli na film a ve spánku snili o budoucnosti nejmladšího evropského státu.
4.DEN - 27.10. - Priština - Shkodër
Albánská vlajka
Ráno...sněžilo. A tak jsem se vydali znovu přes most, podívat se na vojáky, utratit tam poslední dináry za snídani v restauraci na srbské straně města a trochu se projít. Zmrzlí jsme se pak vydali na cestu do hlavního města Kosova Prištiny, kde jsme strávili asi hodinu a bylo to tak akorát. Pár zajímavostí v podobě monumentální budovy stadionu, který měl nejlepší léta už za sebou, ulice "Billa Klintona" s billboardy jeho ženy a nápisy "Wellcome" a slev v obchodě s obuví se tam sice našlo, ale stmívalo se a bylo na čase vyrazit na cestu do Albánie. Nejdřív jsme se další hodinu motali po městě, jelikož autoatlas světa nebyl dostatečně podrobný, GPS měla satelitní půlnoc a vymoženost v podobě dopravního značení do této části Evropy ještě nedorazila...Nakonec se po vyzkoušení všech směrů přeci jen zadařilo a my mohli za nedlouho překročit další hranice. V Albánii nás přivítala nová dálnice, která záhy končila polní cestou ze svahu dolů a naprostá tma, žádná světla vesnic, žádná auta natož lidé. Dvakrát nás zastavili stejní policajti a více než hodinu jsme stáli v příšerném větru na mostě, kde se na svodidla převrátil kamion a i s námi to pěkně mávalo, venku se nedalo chodit bez přidržování zábradlí....Jak jsme byli rádi, když jsme v pořádku dorazili do Shkodëru, ubytovali se v jedenáctipatrovém hotelu, kde jsme byli opět skoro jediní hosté a v němž spal recepční na skládacím lůžku přímo v obrovské vstupní hale. Město nás okouzlilo na první pohled, a tak se nedalo dělat nic jiného než vyrazit a další noční procházku, tentokrát ve společnosti nejlepšího piva výletu (Norga). Prošli jsme se krásným a zcela liduprázdným historickým centrem v italském stylu, žasli nad množstvím pohřebních služeb otevřených nonstop a ještě větším počtem mercedesů v ulicích, postaru se umyli v umyvadle (v ceně noclehu nebyla sprcha) a doufali, že nás v noci nenavštíví nějaký sympatický hmyz bydlící v matracích...
5. DEN - 28.10. - Shkodër - Podgorica - St. Stefan - Budva - Kotor - Baošiči
Vlajka Černé Hory
Ráno nás probudilo sluníčko a uklizečka, která vytrvale klepala na naše dveře. Když jsme v deset konečně vylezli, sdělila nám, že check out time je v osum ráno, uf...Prošli jsme se po městě, podivili se nad mešitou, katolickým a ortodoxním kostelem na jednom místě, posnídali jsme kebab a vyrazili na nedalekou pevnost Rozafa, podle které se jmenuje polovina věcí ve městě. Byl zní úchvatný výhled na nedaleké jezero, rozvodnenou řeku a hory. Prolezli jsme polozavalené chodby, ochutnali granátová jablka přímo ze stromu (blé, kyselééééé...) ve městě se pokusili koupit známky na pohledy (na poště: "Známky? Ty tady nemáme, ty jsou jenom na hlavní poště") a pokračovali do Černé hory. Čím blíže hranicím jsme byli, tím tam byla horší cesta, která společně se stylem jízdy mercedesů a prachem vytvářela chutný adrenalinový koktejl, který byl na narušený zastávkou na OBŘÍ benzínce která uprostřed polí, prašné cesty a koňských povozů působila poněkud nepatřičně, byla však důkazem rychlého rozvoje země...Utratili jsme poslední albánské leky za benzín a zmrzlinu a bez komplikací překročili další hranice. První zastávka byla v přímořském Sv. Štefanu, který je známý malým ostrovem, který je ale v současné době přestavován na obří hotelový komplex (ehm...) a je uzavřen. Stihli jsme tam posledních pár vteřin západu slunce, nechali se při zkoušení teploty vody ohodit nečekaně velkou vlnou, udělali pár fotek a jeli do Budvy. Kdybysme tak tušili....Budva nás překvapila tím, jak je krásná (a mě tím, jak hnusné jsou olivy, jíte-li je nezralé přímo ze stromu...). Malé historické centrum obehnané hradbami si přímo říkalo o procházku v přítomnosti dalšího pivního vzorku (Nikšičko). Byla už pořádná tma a tedy čas na hledání místa na spaní, neboť byla opět v plánu noc ve stanu. Objeli jsme při něm největší fjord v jižní Evropě (Norové by se asi zasmáli), viděli Kotor a zakotvili na zarostlém parkovišti v Baošiči, jako dělaném pro ilegální stanování, postavili poloplesnivý stan (zapomněli jsme ho usušit a byl tři dny uplně mokrý v igelitce...) a spali a spali a spali...Zas tak moc ne, zima byla od moře.
6. DEN - 29.10. - Herceg Novi - Budva - St.Stefan - Budva - St.Stefan - Budva - Herceg Novi - Mostar
Vlajka Bosny a Hercegoviny
Po chladné zimě následovalo probuzení do slunného rána, snídaně za zvuků zámořských lodí, jako zákusek mandarinky přímo ze stromu, pozdravit moře, ohřát se na slunci a vyrazit na hranice s Černou Horou. Události, které následovaly, jsem si vždy myslela, že jsou možné jenom ve špatném filmu. Při příjezdu na hranice jsem totiž zjistila, že nemám pas...a ani po třetím důkladném prohledání auta včetně všech tajných přihrádek, kosmetických taštiček a spacáků jsem ho stále neměla...Zážitky z celé akce a zejména z policejní stanice byly tak intenzivní, že je jim věnován samostatný příspěvek zde. Jen nastíním, že naděje neumřela, pátrání se vyplatilo a závěrem dne jsme po 12ti hodinách opět stanuli na hranicích a s vítězoslavným úsměvem je hrdě překročili. A abychom si užili znovu nabytou svobodu pohybu, učinili jsme tak ten večer ještě třikrát, neboť nám na cestě do Mostaru stál v cestě bosenský přístup k moři, následoval tedy přechod Černá hora - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina. Cestou jsme projeli celé pobřeží BiH (2okm, jediné letovisko Neun, no nechtěla bych to vidět v létě...), stavili jsme se v Dubrovníku a byly jsme překvapeni, že je to tam vážně moc hezký. Doprovod nám dělaly v pokročilé hodině jen toulavé kočky a jak jinak než místní pivo (Karlovačko a Ožujsko). Do Mostaru jsme dorazili kolem třetí ráno, vyčerpaní jsme našli hostel a netěšili se na ranní vstávání...
7. DEN - 30.10. - Mostar - Sarajevo -Ljubljana
Chorvatská vlajka
1.DEN - 24.10. - Ljubljana - Bělehrad
Slovinská vlajka
V sobotu večer mě přijeli navštívit Mikee s Mikulášem a v neděli ráno jsme ještě s mým německým kamarádem Florianem vyrazili na Bělehrad. Cestou se nic výjimečného nestalo, pominu-li počátek mého záhadného ztrácení věcí, které se poprvé projevilo hned na první benzínce ještě ve Slovinsku, když jsem konečně dobila kredit a radostně odložila mobil na střechu auta.., což byla taky poslední věc, kterou jsem se svým mobilem udělala...
Čím východněji jsme byli, tím víc kouře se linulo krajinou. Srbové topili v kamnech, vypalovali pole, topili pod kotlem v továrnách, pekli kukuřici a kaštany. Добродошли на Балкану!
Bělehrad nás přivítal monumentální panelákovou zástavbou, nad kterou se pozastavil nejeden otrlý středoevropan stejně jako jeden západní Němec. Večer jsme si stačili prohlédnout trosky domů po bombardování NATO v roce 1999, historickou část města a ubytovat se u spřáteleného Srba, kde jsme (společně s Mexican guyem, jehož jméno si nikdo nepamatuje) strávili příjemný večer v družné atmosféře, kterou jsme podporovali místním pivem (Jelen)
2. DEN - 25.10. - Bělehrad - Kraljevo
Srbská vlajka
Po poklidné noci následovalo kupodivu ráno, které jsme vyplnili pokračováním objevování města. Začali jsme u pravoslavného chrámu sv. Sávy, který je prý největší svého druhy na světě, Turci (hagia Sofia) a Rusové (chrám Krista Spasitele) nechť si myslí své, my věříme Lonely Planet! Staví ho už sto let a stále je nedostavěný a prázdný, Srbové holt měli v posledních letech uplně jiné starosti než stavění kostelu, více též zde. Posnídali jsme u něj stylově po česku šumavu s vysočinou a pokračovali k pevnosti Kalemagdan, ze které byl opět krásný výhled na výsledek kreativity architektů z doby nedávno minulé, panelákové, veselé lavičky a exponáty vojenského muzea. Prošli jsme si ještě kousek a pokračovali v cestě na jih. V plánu byla noc ve stanu, vyskytly se ale dva menší problémy. Jednak Mikuláš zapomněl vzít druhý stan ("Mikuláši, pro kolik lidí máš stan? Jakej stan?"), jednak ani ten první nebylo moc kde postavit, většinu večera jsme tedy strávili objížděním polních cest vhodných spíš pro tanky, až jsme konečně našli vhodné místo, v dešti za družného hovoru ochutnali další značky piva (Lav) a za zvuku nedaleké řeky ulehli do auta a stanu.
3.DEN - 26.10. - Studenica - Kosovská Mitrovica
Probuzení do mlhy a deště nám neubralo na náladě, dojedli jsme vysočinu a vyrazili na prohlídku kláštěra Studenica, kde bylo mnoho vousatých mužů, ořechový likér za 5EUR a zima, před kterou jsme se schovali do restaurace, která jako by vypadla ze starého filmu , popsat ji slovy lze jen těžko. Kafe nestálo za nic, zakouřeno a zima, přesto jsme tam fascinovaně seděli déle než hodinu a spolu s cigaretovým kouřem nasávali jedinečnou atmosféru. Čas neúprosně utíkal a bylo na čase vyrazit dál, venku stále zima, déšť a stádo ovcí na silnici. Další zastávka? Kosovo! Nevěděli jsme, co můžeme čekat, ale ozbrojené složky KFOR složené z mnoha evropských národností a ostřelovači na okolních kopcích nás nepřekvapili, stejně ani, to že v Kosovu neplatí zelená karta na auto a je třeba za 40EUR zakoupit místní. Cesta vedla nejdřív kosovskou částí osídlenou Srby, což potvrzovaly všudepřítomné srbské vlajky i to, že se zde stále platí v dinárech, nikoliv v eurech (které Kosovo používá jako svoji oficiální měnu, stejně jako Montenegro a Andora, přestože nejsou v EU a nemají s ní měnovou dohodu, jako je tomu v případě Vatikánu, San Marina a Monaka. To jsem chytrá,co...), jako je tomu na území osídleném kosovskými Albánci, ale euro je tu akceptováno (byli by sami proti sobě, kdyby ne...). Příjezd do Kosovské Mitrovice byl bez zvláštních příhod, policejní kontrola na mostě přes řeku Ibar, která rozděluje obě části města (srbové vs. kosovští Albánci), nás narozdíl od místních nechala projet bez kontroly. Byla už tma a to uplná, není tam totiž elektrická síť a proud se získává z všudypřítomných agregátů, které na ulicích zajišťují neustálý hluk a smrad a ne zřídka vypoví službu, typicky při návštěvě toalety (3 ze 4 případů). Mohli jsme tak vidět trafiku osvětlenou pouze jednou svíčkou, číšníky s čelovkou a uplně temné ulice bez osvětlených oken.
Hotel jsme našli hned, rukamanohama jsme se domluvili na ceně 5 EUR na noc, byli rádi, že tam vůbec někdo je. Hotel byl rok starý, nedodělaný, na pokojích koberec položený rovnou na beton,, "restaurace" rovněž celá v betonovém provedení se dvěma stoly uprostřed, na které číšníci nosili na podnosech kávu z báru přes ulici. Po návštěvě Asie nás jen tak něco nerozhodí a po noci ve stanu jsem byli rádi za cokoliv a bylo fajn vidět, že se snaží budovat. Večer jsem se za doprovodů agregátového orchestru a ve společnosti kosovského piva (Peja) prošli po městě, zahráli si v místní "herně" kulečník a jako jediné ženy širokodaleko budily značnou pozornost. Na pokoji jsem se ještě koukli na film a ve spánku snili o budoucnosti nejmladšího evropského státu.
4.DEN - 27.10. - Priština - Shkodër
Albánská vlajka
Ráno...sněžilo. A tak jsem se vydali znovu přes most, podívat se na vojáky, utratit tam poslední dináry za snídani v restauraci na srbské straně města a trochu se projít. Zmrzlí jsme se pak vydali na cestu do hlavního města Kosova Prištiny, kde jsme strávili asi hodinu a bylo to tak akorát. Pár zajímavostí v podobě monumentální budovy stadionu, který měl nejlepší léta už za sebou, ulice "Billa Klintona" s billboardy jeho ženy a nápisy "Wellcome" a slev v obchodě s obuví se tam sice našlo, ale stmívalo se a bylo na čase vyrazit na cestu do Albánie. Nejdřív jsme se další hodinu motali po městě, jelikož autoatlas světa nebyl dostatečně podrobný, GPS měla satelitní půlnoc a vymoženost v podobě dopravního značení do této části Evropy ještě nedorazila...Nakonec se po vyzkoušení všech směrů přeci jen zadařilo a my mohli za nedlouho překročit další hranice. V Albánii nás přivítala nová dálnice, která záhy končila polní cestou ze svahu dolů a naprostá tma, žádná světla vesnic, žádná auta natož lidé. Dvakrát nás zastavili stejní policajti a více než hodinu jsme stáli v příšerném větru na mostě, kde se na svodidla převrátil kamion a i s námi to pěkně mávalo, venku se nedalo chodit bez přidržování zábradlí....Jak jsme byli rádi, když jsme v pořádku dorazili do Shkodëru, ubytovali se v jedenáctipatrovém hotelu, kde jsme byli opět skoro jediní hosté a v němž spal recepční na skládacím lůžku přímo v obrovské vstupní hale. Město nás okouzlilo na první pohled, a tak se nedalo dělat nic jiného než vyrazit a další noční procházku, tentokrát ve společnosti nejlepšího piva výletu (Norga). Prošli jsme se krásným a zcela liduprázdným historickým centrem v italském stylu, žasli nad množstvím pohřebních služeb otevřených nonstop a ještě větším počtem mercedesů v ulicích, postaru se umyli v umyvadle (v ceně noclehu nebyla sprcha) a doufali, že nás v noci nenavštíví nějaký sympatický hmyz bydlící v matracích...
5. DEN - 28.10. - Shkodër - Podgorica - St. Stefan - Budva - Kotor - Baošiči
Vlajka Černé Hory
Ráno nás probudilo sluníčko a uklizečka, která vytrvale klepala na naše dveře. Když jsme v deset konečně vylezli, sdělila nám, že check out time je v osum ráno, uf...Prošli jsme se po městě, podivili se nad mešitou, katolickým a ortodoxním kostelem na jednom místě, posnídali jsme kebab a vyrazili na nedalekou pevnost Rozafa, podle které se jmenuje polovina věcí ve městě. Byl zní úchvatný výhled na nedaleké jezero, rozvodnenou řeku a hory. Prolezli jsme polozavalené chodby, ochutnali granátová jablka přímo ze stromu (blé, kyselééééé...) ve městě se pokusili koupit známky na pohledy (na poště: "Známky? Ty tady nemáme, ty jsou jenom na hlavní poště") a pokračovali do Černé hory. Čím blíže hranicím jsme byli, tím tam byla horší cesta, která společně se stylem jízdy mercedesů a prachem vytvářela chutný adrenalinový koktejl, který byl na narušený zastávkou na OBŘÍ benzínce která uprostřed polí, prašné cesty a koňských povozů působila poněkud nepatřičně, byla však důkazem rychlého rozvoje země...Utratili jsme poslední albánské leky za benzín a zmrzlinu a bez komplikací překročili další hranice. První zastávka byla v přímořském Sv. Štefanu, který je známý malým ostrovem, který je ale v současné době přestavován na obří hotelový komplex (ehm...) a je uzavřen. Stihli jsme tam posledních pár vteřin západu slunce, nechali se při zkoušení teploty vody ohodit nečekaně velkou vlnou, udělali pár fotek a jeli do Budvy. Kdybysme tak tušili....Budva nás překvapila tím, jak je krásná (a mě tím, jak hnusné jsou olivy, jíte-li je nezralé přímo ze stromu...). Malé historické centrum obehnané hradbami si přímo říkalo o procházku v přítomnosti dalšího pivního vzorku (Nikšičko). Byla už pořádná tma a tedy čas na hledání místa na spaní, neboť byla opět v plánu noc ve stanu. Objeli jsme při něm největší fjord v jižní Evropě (Norové by se asi zasmáli), viděli Kotor a zakotvili na zarostlém parkovišti v Baošiči, jako dělaném pro ilegální stanování, postavili poloplesnivý stan (zapomněli jsme ho usušit a byl tři dny uplně mokrý v igelitce...) a spali a spali a spali...Zas tak moc ne, zima byla od moře.
6. DEN - 29.10. - Herceg Novi - Budva - St.Stefan - Budva - St.Stefan - Budva - Herceg Novi - Mostar
Po chladné zimě následovalo probuzení do slunného rána, snídaně za zvuků zámořských lodí, jako zákusek mandarinky přímo ze stromu, pozdravit moře, ohřát se na slunci a vyrazit na hranice s Černou Horou. Události, které následovaly, jsem si vždy myslela, že jsou možné jenom ve špatném filmu. Při příjezdu na hranice jsem totiž zjistila, že nemám pas...a ani po třetím důkladném prohledání auta včetně všech tajných přihrádek, kosmetických taštiček a spacáků jsem ho stále neměla...Zážitky z celé akce a zejména z policejní stanice byly tak intenzivní, že je jim věnován samostatný příspěvek zde. Jen nastíním, že naděje neumřela, pátrání se vyplatilo a závěrem dne jsme po 12ti hodinách opět stanuli na hranicích a s vítězoslavným úsměvem je hrdě překročili. A abychom si užili znovu nabytou svobodu pohybu, učinili jsme tak ten večer ještě třikrát, neboť nám na cestě do Mostaru stál v cestě bosenský přístup k moři, následoval tedy přechod Černá hora - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina. Cestou jsme projeli celé pobřeží BiH (2okm, jediné letovisko Neun, no nechtěla bych to vidět v létě...), stavili jsme se v Dubrovníku a byly jsme překvapeni, že je to tam vážně moc hezký. Doprovod nám dělaly v pokročilé hodině jen toulavé kočky a jak jinak než místní pivo (Karlovačko a Ožujsko). Do Mostaru jsme dorazili kolem třetí ráno, vyčerpaní jsme našli hostel a netěšili se na ranní vstávání...
7. DEN - 30.10. - Mostar - Sarajevo -Ljubljana
Chorvatská vlajka
Poslední den výletu byl značně poznamenán hledáním mého pasu, kterým jsme strávili celý předchozí den. Stihli jsme sice navštívit všechno, co bylo v plánu, jen v hodně zkráceném čase. Za ranního svitu posnídat burek v Mostaru (kde je krásný most, který ale není původní, protože celé město most nevyjímaje v roce 1993 rozbombardovali bosenští Chorvaté při občanské válce v Jugoslávii, do té doby etnicky a nábožensky promíchané město se pak rozdělilo - na levém břehu řeky Neretvy Bosňáci (muslimové), na pravém Chorvati (katolíci), kteří si postavili obří kostel převyšující všechny minarety a aby to nebylo málo, na kopec za ním pak ještě umístili OBŘÍ 33m vysoký kříž, který je předmětem sporů mezi oběma etniky), poobědvat Kebab v Sarajevu (kde je toho k vidění spoustu, od starého města a nové zástavby, přes muslimské hřbitovy po celém městě až po 800m dlouhý tunel, který byl vybudován při obléhání města bosenskosrbskými jednotkami v letech 1992 -96, které odmítli uznat nezávislost BiH a začali s obléháním města, které bylo v té době pod kontrolou Bosňáků) a pozdě v noci večeřet v Ljubljani. Svoji zmatenost jsem završila tím, že jsem zapomněla na to, že jsem nechala klíč od svého pokoje u své kamarádky, která ale byla zrovna mimo město...ve dvě ráno jsem tedy rozjeli další pátrací akci, při které jsem stopovala její spolubydlící kdesi ve víru města a současně Florian pátral po svých spolubydlících, kteří měli klíč od jeho bytu... To vše ve spolupráci vybitých telefonů a prázdných simkaret (Ta, kterou jsem před výletem dobila, zůstala na střeše auta, pamatujete...?)
Byl to skvělý výlet plný zážitků, na které budeme myslím ještě dlouho vzpomínat! Díky Mikee, Mikulášovi a Florianovi za skvělou, veselou a hlavně trpělivou společnost. Děkuji jim za to, s jakou péčí se starali o můj znovu nalezený pas, moji peněženku a další cennosti, které mi okamžitě zabavili. A doufám, že tenhle výlet nebyl poslední :)
Fotky jsou tady a tady
Ji.
Byl to skvělý výlet plný zážitků, na které budeme myslím ještě dlouho vzpomínat! Díky Mikee, Mikulášovi a Florianovi za skvělou, veselou a hlavně trpělivou společnost. Děkuji jim za to, s jakou péčí se starali o můj znovu nalezený pas, moji peněženku a další cennosti, které mi okamžitě zabavili. A doufám, že tenhle výlet nebyl poslední :)
Fotky jsou tady a tady
Ji.
Příspěvky
