Jak k tomu došlo?
To bylo tak...Seděla jsem celou cestu spolu s Florianem na zadním sedadle a vzhledem k množství zavazadel v autě jsme byli stále zavalenější. Spacáky, notebooky, batohy, knizky, mapy... Při přejezdu hranic mezi Albánií a Černou horou mi byl po kontrole vrácen pas, ale zřejmě následovalo urgentní řešení dopravní situace ve spoupráci s mapou, kterou jsem obsluhovala, a pravděpodobně jsem si pas položila kamsi do toho chaosu s tím, že si ho potom uklidím. Že se tak nestalo jsem zjistila až druhý den na hranicích Černá Hora - Chorvatsko, kde jsem zjistila, že moje super tajná a bezpečná kapsa v batohu je otevřená a prázdná. Po rekonstrukci události jsme došli k závěru, že mi zřejmě vypadl při vystupování z auta na první zastávce po přechodu hranic, který se pak nakonec potvrdil.
Co následovalo?
Ze všeho nejdřív jsme třikrát přerovnali celý obsah auta, všechny přihrádky, koberečky, toaletní tašky, kapsy, spacáky...a nic. Tak ještě jednou a...NIC! Pocity, které jsem zažívala, jdou jenom těžko popsat. Jednak jsem si připadala jako idiot, že se mi fakt podařilo ztratit pas, jednak to znamenalo změnu plánu pro všechny, což mě mrzelo ze všeho nejvíc. Lítost mi tam ale k ničemu nebyla a tak jsme začali jednat. Nejdřív jsme ztrátu nahlásili na policii přímo na hranicích, kde byl sympatický, ochotný anglicky mluvící (!!!) policajt, ochotně zavolal na policii do Nového Hercegu, vypsal mi čísla na konzulát, pokoušel se tam několikrát zavolat, snažil se situaci nějak vyřešit, ale nebylo to v jeho kompetenci. Jeli jsme tedy do Nového Hercegu, kde nás údajně měli očekávat, o čemž místní příslušníci neměli ani tušení. Na oddělení pro cizince se mě a mého doprovodu Floriana "ujal" neskutečně arogantní strážník angličtinou nevládnoucí a anglicky mluvící příslušnice. Usadili nás na chodbu ke konferenčnímu stolu a následovalo přibližně toto (My a strážnice jsme mluvili aj, strážník srbochorvatsky, čemuž jsem sice rozuměla já a žena, nikoliv však Flo, takže v tom byl pěkný zmatek):
Já: Dobrý den, já jsem ztratila pas a potřebuji to řešit, prý o nás víte, volali z hranic.
Oni: Cože? Pas? No to je teda hezký. A odkud jste?
Já: Z Čech
Žena na muže: Aaaaaagrrhhh, iz Češke....Ona je izgubila pasoš!!! (је из Чешке, она је изгубила пасош!!!) A odkud je on? (Na Floriana)
Já: Z Německa, ale to je snad jedno, ne? (?!?)
Oni: Hm, a jak se vám to stalo a kde jste ho ztratila.
Já: Nevim, asi mi vypadl z auta buď v St. Stefanovi nebo v Budvě.
Oni: Ahaaa, no tak to musite do Budvy
Já: Ale já nevím, kde jsem ho ztratila, možná tady.
Oni: No stejně musíte do Budvy.
Já: Tak jsem ho ztratila tady.
Oni: To nejdéééé (vyměnili si velmi významný pohled)...No tak dobře, tady máte papír (bílá A4), napište tam všechno o ztrátě.
Napsala jsem tam tedy vše co jsem považovala za důležité - jméno, datum narození, jak a kde se to asi stalo...Po chvíli si nade mě oba stoupli a velmi nepříjemný tónem to komentovali.
Oni: To nestačí, napiště tam VŠECHNO
Já: Co všechno?
Oni: VŠECHNO !!!
Já: No a co například?
Oni: Rodné jméno matky!!
Já: ?!?!?
A tak jsem tam napsala všechno, na co jsem si vzpomněla, skoro i číslo boty, načež výslech pokračoval.
Oni: Odkud jste přijeli do Černé Hory??
Já: Z Albánie
Oni: (Srbsky, čemuž jsem báječně rozuměla) Cháááááá, z Albánie, bůhví jestli ho neztratila někde tam, to už je určitě někde prodaneeeeej. Jste si jistá, že jste ho neztratila tam?
Já: A jak bych se asi dostala přes hranice do Černé Hory?
Oni: aaaachjoooooooprááááceeeenavííííccccccJeeeeežišmarjááááá... No a kde jste tu spali?
My: Na parkovišti v autě (naštěstí jsem byla rychlejší a Flo nestačil říct, že ve stanu :)
Oni: ?!?!? + dlouhý významný pohled
My: Můžete nám dát číslo na českého konzula?
Oni: A na co jako?
Já: Abych mu zavolala a poradila se o dalším postupu.
Oni: (po dlouhém přemlouvání): Hm...hmmm...hmmmmm.....No tak jóóó
Já: A můžeme si od vás zavolat?
Oni: Cooooo? No to nejdéééé!
Já: Proč?
Oni: No nejdééééé prostě a přece vám nepučim svůj mobil, copak nemáte svůj?
Já potupně: Ne (pamatujete, střecha auta... a Florian měl vybito...)
Oni: ?!? + další hodně významný pohled Pár km odtud je pošta, tak to zkuste tam
Já: ?!?
A tak jsme jeli na poštu, nemít auto, tak to jdeme půl dne...Mluvila jsem s ochotným konzulem, který mi sdělil, že pro vyřízení povolení je potřeba se vrátit do hlavního města Podgorice, vyplnit asi dvacet formulářů, přivést kamarádi k dosvědčení totožnosti, zaplatit poplatek a zřejmě počkat tři dny až do pondělka na potvrzení z ČR, anžto byl pátek a on jel kamsi na sever. Uf, vyhlídky tedy nic moc. Po návratu z pošty už měl Flo, který tam čekal, v ruce hlášení od policajtů, zajímavé, že ode mě nepotřebovali ani nic podepsat...Ještě předtím, než jsem se vydali objíždět zastávky z minulého dne na cestě zpět do Podgorici jsme si chtěli ověřit, zda pas někdo nenašel ve vedlejším městě (což by měla být první věc, kterou měli udělat...) a požádali jsme tedy o poslední pomoc strážce zákona...Následoval další rozhovor na vysoké úrovni...
Já: Máme ještě poslední prosbu, mohli byste zavolat do Budvy a zeptat se, zda někdo pas nenašel, neodevzdal a celé by se to tím vyřešilo?
Žena: Ne. Musíte jet do Podgorice
Já: Ano, já vím, za chvíli vyrážíme, vy nám asi nerozumíte, jen se chceme předem ujistit, že pas není v Budvě
Žena: Já vám rozumim, ale vy mi nerozumíte, já tam zavolat nemůžu, musíte jet do Podgorice!!!
Já: ?? Proč tam nemůžete zavolat?
Žena: No prostě nemůžu a nemám na ně číslo a vy my nerozumíte, proč bych volala do Budvy, vy musíte jet do Podgorice!!!
Já: Nemůžete ho někde najít? My se chceme jenom zeptat...
Žena: NE! Prostě to nejde!!! Musíte jet...!!!
Já & Flo: ?!?! WTF ?!?
Radši jsem se v zachování zdravého rozumu urychleně vzdálili... Nakonec se nám podařilo sehnat jednu ochotnou anglicky mluvící strážnici s řeckými rysy, která po vylíčení naší situace konstatovala..."Ach jo, to jsou ti naši lidé, já jsem jedna z nich, ale...." A během deseti minut vše vyřídila, pas tam ale bohužel nebyl a nám nezbývalo než začít pátrat.
A jak to dopadlo?
Objeli jsme všechna místa, kde jsme vystupovali z auta, z kontejneru za pobaveného přihlížení dělniků vyhrabali včerejší igelitku s odpadkama, kus po kusu prohledali, stejně tak i nocležiště (kde jsme pod kamenem místo pasu našli hada...), obešli jsme Budvu a vydali se do Sv. Štefana, kde jsem jako zázrakem našli první stopu, když jsme se zeptali místních dělníku, zda něco nenašli, a ti nás odkázali na místní bezpečnostní službu, která dohlížela na stavbu hotelu. Muž mající službu nám potvrdil, že jeho kolega pas skutečně našel a zavezl do Budvy na policii (jaktože tam teda nebyl??). Nadšeně jsem naskákali do auta a jeli do Budvy na policii, domnívaje se, že policajti v Hercegu telefonát třeba jen předstírali, aby se nás zbavili. Vyskočit z auta, sprintem na stanici, nemáte můj pas? Prý tu má být??? Nemáme! :-O
V zápalu nadšení jsme si nevzali na ochranku ze Sv. Štefana číslo, takže zpátky do auta a do Sv. Štefana za ochrankou, už se nám zdálky smáli, obvolali všechny své kamarády (konverzace opět srbsko anglicky, vtipné), prý ho tam odnesli, ale je ve vedlejší kanceláři v oddělení ztrát a nálezů, které je teď už zavřené, takže možná zítra ráno...No nakonec je jeden neuvěřitelně ochotný člen ochranky přemluvil, aby tam šli ještě ten večer, odemkli nám a dali nám můj krásný, fialový pas plný razítek, který mi byl okamžitě zabaven spolu s dalšími cennostmi, které mi byly vráceny až na konci zájezdu. UF.
Po zbytek výletu jsem poslouchala velmi vtipné poznámky o ztrácení věcí.
Nechápu proč.
P.S.: Přislušníci v Herzegu Novim by si měli zopakovat kodex...
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat