Balkánská mafie aneb ztráta pasu v Montenegru

Kdo četl předchozí příspěvek ví, že nás na balkánské cestě mojí zásluhou potkal zážitek, který vůbec nebyl v plánu, ale nakonec patřil mezi ty nejintenzivnější.

Jak k tomu došlo?

To bylo tak...Seděla jsem celou cestu spolu s Florianem na zadním sedadle a vzhledem k množství zavazadel v autě jsme byli stále zavalenější. Spacáky, notebooky, batohy, knizky, mapy... Při přejezdu hranic mezi Albánií a Černou horou mi byl po kontrole vrácen pas, ale zřejmě následovalo urgentní řešení dopravní situace ve spoupráci s mapou, kterou jsem obsluhovala, a pravděpodobně jsem si pas položila kamsi do toho chaosu s tím, že si ho potom uklidím. Že se tak nestalo jsem zjistila až druhý den na hranicích Černá Hora - Chorvatsko, kde jsem zjistila, že moje super tajná a bezpečná kapsa v batohu je otevřená a prázdná. Po rekonstrukci události jsme došli k závěru, že mi zřejmě vypadl při vystupování z auta na první zastávce po přechodu hranic, který se pak nakonec potvrdil.

Co následovalo?

Ze všeho nejdřív jsme třikrát přerovnali celý obsah auta, všechny přihrádky, koberečky, toaletní tašky, kapsy, spacáky...a nic. Tak ještě jednou a...NIC! Pocity, které jsem zažívala, jdou jenom těžko popsat. Jednak jsem si připadala jako idiot, že se mi fakt podařilo ztratit pas, jednak to znamenalo změnu plánu pro všechny, což mě mrzelo ze všeho nejvíc. Lítost mi tam ale k ničemu nebyla a tak jsme začali jednat. Nejdřív jsme ztrátu nahlásili na policii přímo na hranicích, kde byl sympatický, ochotný anglicky mluvící (!!!) policajt, ochotně zavolal na policii do Nového Hercegu, vypsal mi čísla na konzulát, pokoušel se tam několikrát zavolat, snažil se situaci nějak vyřešit, ale nebylo to v jeho kompetenci. Jeli jsme tedy do Nového Hercegu, kde nás údajně měli očekávat, o čemž místní příslušníci neměli ani tušení. Na oddělení pro cizince se mě a mého doprovodu Floriana "ujal" neskutečně arogantní strážník angličtinou nevládnoucí a anglicky mluvící příslušnice. Usadili nás na chodbu ke konferenčnímu stolu a následovalo přibližně toto (My a strážnice jsme mluvili aj, strážník srbochorvatsky, čemuž jsem sice rozuměla já a žena, nikoliv však Flo, takže v tom byl pěkný zmatek):

Já: Dobrý den, já jsem ztratila pas a potřebuji to řešit, prý o nás víte, volali z hranic.
Oni: Cože? Pas? No to je teda hezký. A odkud jste?
Já: Z Čech
Žena na muže: Aaaaaagrrhhh, iz Češke....Ona je izgubila pasoš!!! (је из Чешке, она је изгубила пасош!!!) A odkud je on? (Na Floriana)
Já: Z Německa, ale to je snad jedno, ne? (?!?)
Oni: Hm, a jak se vám to stalo a kde jste ho ztratila.
Já: Nevim, asi mi vypadl z auta buď v St. Stefanovi nebo v Budvě.
Oni: Ahaaa, no tak to musite do Budvy
Já: Ale já nevím, kde jsem ho ztratila, možná tady.
Oni: No stejně musíte do Budvy.
Já: Tak jsem ho ztratila tady.
Oni: To nejdéééé (vyměnili si velmi významný pohled)...No tak dobře, tady máte papír (bílá A4), napište tam všechno o ztrátě.

Napsala jsem tam tedy vše co jsem považovala za důležité - jméno, datum narození, jak a kde se to asi stalo...Po chvíli si nade mě oba stoupli a velmi nepříjemný tónem to komentovali.

Oni: To nestačí, napiště tam VŠECHNO
Já: Co všechno?
Oni: VŠECHNO !!!
Já: No a co například?
Oni: Rodné jméno matky!!
Já: ?!?!?

A tak jsem tam napsala všechno, na co jsem si vzpomněla, skoro i číslo boty, načež výslech pokračoval.

Oni: Odkud jste přijeli do Černé Hory??
Já: Z Albánie
Oni: (Srbsky, čemuž jsem báječně rozuměla) Cháááááá, z Albánie, bůhví jestli ho neztratila někde tam, to už je určitě někde prodaneeeeej. Jste si jistá, že jste ho neztratila tam?
Já: A jak bych se asi dostala přes hranice do Černé Hory?
Oni: aaaachjoooooooprááááceeeenavííííccccccJeeeeežišmarjááááá... No a kde jste tu spali?
My: Na parkovišti v autě (naštěstí jsem byla rychlejší a Flo nestačil říct, že ve stanu :)
Oni: ?!?!? + dlouhý významný pohled
My: Můžete nám dát číslo na českého konzula?
Oni: A na co jako?
Já: Abych mu zavolala a poradila se o dalším postupu.
Oni: (po dlouhém přemlouvání): Hm...hmmm...hmmmmm.....No tak jóóó
Já: A můžeme si od vás zavolat?
Oni: Cooooo? No to nejdéééé!
Já: Proč?
Oni: No nejdééééé prostě a přece vám nepučim svůj mobil, copak nemáte svůj?
Já potupně: Ne (pamatujete, střecha auta... a Florian měl vybito...)
Oni: ?!? + další hodně významný pohled Pár km odtud je pošta, tak to zkuste tam
Já: ?!?

A tak jsme jeli na poštu, nemít auto, tak to jdeme půl dne...Mluvila jsem s ochotným konzulem, který mi sdělil, že pro vyřízení povolení je potřeba se vrátit do hlavního města Podgorice, vyplnit asi dvacet formulářů, přivést kamarádi k dosvědčení totožnosti, zaplatit poplatek a zřejmě počkat tři dny až do pondělka na potvrzení z ČR, anžto byl pátek a on jel kamsi na sever. Uf, vyhlídky tedy nic moc. Po návratu z pošty už měl Flo, který tam čekal, v ruce hlášení od policajtů, zajímavé, že ode mě nepotřebovali ani nic podepsat...Ještě předtím, než jsem se vydali objíždět zastávky z minulého dne na cestě zpět do Podgorici jsme si chtěli ověřit, zda pas někdo nenašel ve vedlejším městě (což by měla být první věc, kterou měli udělat...) a požádali jsme tedy o poslední pomoc strážce zákona...Následoval další rozhovor na vysoké úrovni...

Já: Máme ještě poslední prosbu, mohli byste zavolat do Budvy a zeptat se, zda někdo pas nenašel, neodevzdal a celé by se to tím vyřešilo?
Žena: Ne. Musíte jet do Podgorice
Já: Ano, já vím, za chvíli vyrážíme, vy nám asi nerozumíte, jen se chceme předem ujistit, že pas není v Budvě
Žena: Já vám rozumim, ale vy mi nerozumíte, já tam zavolat nemůžu, musíte jet do Podgorice!!!
Já: ?? Proč tam nemůžete zavolat?
Žena: No prostě nemůžu a nemám na ně číslo a vy my nerozumíte, proč bych volala do Budvy, vy musíte jet do Podgorice!!!
Já: Nemůžete ho někde najít? My se chceme jenom zeptat...
Žena: NE! Prostě to nejde!!! Musíte jet...!!!
Já & Flo: ?!?! WTF ?!?

Radši jsem se v zachování zdravého rozumu urychleně vzdálili... Nakonec se nám podařilo sehnat jednu ochotnou anglicky mluvící strážnici s řeckými rysy, která po vylíčení naší situace konstatovala..."Ach jo, to jsou ti naši lidé, já jsem jedna z nich, ale...." A během deseti minut vše vyřídila, pas tam ale bohužel nebyl a nám nezbývalo než začít pátrat.


A jak to dopadlo?

Objeli jsme všechna místa, kde jsme vystupovali z auta, z kontejneru za pobaveného přihlížení dělniků vyhrabali včerejší igelitku s odpadkama, kus po kusu prohledali, stejně tak i nocležiště (kde jsme pod kamenem místo pasu našli hada...), obešli jsme Budvu a vydali se do Sv. Štefana, kde jsem jako zázrakem našli první stopu, když jsme se zeptali místních dělníku, zda něco nenašli, a ti nás odkázali na místní bezpečnostní službu, která dohlížela na stavbu hotelu. Muž mající službu nám potvrdil, že jeho kolega pas skutečně našel a zavezl do Budvy na policii (jaktože tam teda nebyl??). Nadšeně jsem naskákali do auta a jeli do Budvy na policii, domnívaje se, že policajti v Hercegu telefonát třeba jen předstírali, aby se nás zbavili. Vyskočit z auta, sprintem na stanici, nemáte můj pas? Prý tu má být??? Nemáme! :-O

V zápalu nadšení jsme si nevzali na ochranku ze Sv. Štefana číslo, takže zpátky do auta a do Sv. Štefana za ochrankou, už se nám zdálky smáli, obvolali všechny své kamarády (konverzace opět srbsko anglicky, vtipné), prý ho tam odnesli, ale je ve vedlejší kanceláři v oddělení ztrát a nálezů, které je teď už zavřené, takže možná zítra ráno...No nakonec je jeden neuvěřitelně ochotný člen ochranky přemluvil, aby tam šli ještě ten večer, odemkli nám a dali nám můj krásný, fialový pas plný razítek, který mi byl okamžitě zabaven spolu s dalšími cennostmi, které mi byly vráceny až na konci zájezdu. UF.


Po zbytek výletu jsem poslouchala velmi vtipné poznámky o ztrácení věcí.

Nechápu proč.



P.S.: Přislušníci v Herzegu Novim by si měli zopakovat kodex...

Добродошли на Балкану! - 24.-30.10.2010

Další větší výlet ve znamení objevování přilehlých balkánských zemí, na kterém jsme obdivovali krásy bělěhradských paneláků, hráli kulečník v sněžném Kosovu, byli předjeti nespočtem albánských mercedesů, místo koupání v moři strávili den hledáním pasu v Černé Hoře, nechali se unášet krásou chorvatských památek a byli svědky střetu kultur a náboženství v Bosně i Hercegovině.....výlet ve znamení ztrát a nálezů.....ale pěkně od začátku.


1.DEN - 24.10. - Ljubljana - Bělehrad

Slovinská vlajka

V sobotu večer mě přijeli navštívit Mikee s Mikulášem a v neděli ráno jsme ještě s mým německým kamarádem Florianem vyrazili na Bělehrad. Cestou se nic výjimečného nestalo, pominu-li počátek mého záhadného ztrácení věcí, které se poprvé projevilo hned na první benzínce ještě ve Slovinsku, když jsem konečně dobila kredit a radostně odložila mobil na střechu auta.., což byla taky poslední věc, kterou jsem se svým mobilem udělala...
Čím východněji jsme byli, tím víc kouře se linulo krajinou. Srbové topili v kamnech, vypalovali pole, topili pod kotlem v továrnách, pekli kukuřici a kaštany. Добродошли на Балкану!


Bělehrad nás přivítal monumentální panelákovou zástavbou, nad kterou se pozastavil nejeden otrlý středoevropan stejně jako jeden západní Němec. Večer jsme si stačili prohlédnout trosky domů po bombardování NATO v roce 1999, historickou část města a ubytovat se u spřáteleného Srba, kde jsme (společně s Mexican guyem, jehož jméno si nikdo nepamatuje) strávili příjemný večer v družné atmosféře, kterou jsme podporovali místním pivem (Jelen)

2. DEN - 25.10. - Bělehrad - Kraljevo


Srbská vlajka

Po poklidné noci následovalo kupodivu ráno, které jsme vyplnili pokračováním objevování města. Začali jsme u pravoslavného chrámu sv. Sávy, který je prý největší svého druhy na světě, Turci (hagia Sofia) a Rusové (chrám Krista Spasitele) nechť si myslí své, my věříme Lonely Planet! Staví ho už sto let a stále je nedostavěný a prázdný, Srbové holt měli v posledních letech uplně jiné starosti než stavění kostelu, více též zde. Posnídali jsme u něj stylově po česku šumavu s vysočinou a pokračovali k pevnosti Kalemagdan, ze které byl opět krásný výhled na výsledek kreativity architektů z doby nedávno minulé, panelákové, veselé lavičky a exponáty vojenského muzea. Prošli jsme si ještě kousek a pokračovali v cestě na jih. V plánu byla noc ve stanu, vyskytly se ale dva menší problémy. Jednak Mikuláš zapomněl vzít druhý stan ("Mikuláši, pro kolik lidí máš stan? Jakej stan?"), jednak ani ten první nebylo moc kde postavit, většinu večera jsme tedy strávili objížděním polních cest vhodných spíš pro tanky, až jsme konečně našli vhodné místo, v dešti za družného hovoru ochutnali další značky piva (Lav) a za zvuku nedaleké řeky ulehli do auta a stanu.

3.DEN - 26.10. - Studenica - Kosovská Mitrovica

Kosovská vlajka

Probuzení do mlhy a deště nám neubralo na náladě, dojedli jsme vysočinu a vyrazili na prohlídku kláštěra Studenica, kde bylo mnoho vousatých mužů, ořechový likér za 5EUR a zima, před kterou jsme se schovali do restaurace, která jako by vypadla ze starého filmu , popsat ji slovy lze jen těžko. Kafe nestálo za nic, zakouřeno a zima, přesto jsme tam fascinovaně seděli déle než hodinu a spolu s cigaretovým kouřem nasávali jedinečnou atmosféru. Čas neúprosně utíkal a bylo na čase vyrazit dál, venku stále zima, déšť a stádo ovcí na silnici. Další zastávka? Kosovo! Nevěděli jsme, co můžeme čekat, ale ozbrojené složky KFOR složené z mnoha evropských národností a ostřelovači na okolních kopcích nás nepřekvapili, stejně ani, to že v Kosovu neplatí zelená karta na auto a je třeba za 40EUR zakoupit místní. Cesta vedla nejdřív kosovskou částí osídlenou Srby, což potvrzovaly všudepřítomné srbské vlajky i to, že se zde stále platí v dinárech, nikoliv v eurech (které Kosovo používá jako svoji oficiální měnu, stejně jako Montenegro a Andora, přestože nejsou v EU a nemají s ní měnovou dohodu, jako je tomu v případě Vatikánu, San Marina a Monaka. To jsem chytrá,co...), jako je tomu na území osídleném kosovskými Albánci, ale euro je tu akceptováno (byli by sami proti sobě, kdyby ne...). Příjezd do Kosovské Mitrovice byl bez zvláštních příhod, policejní kontrola na mostě přes řeku Ibar, která rozděluje obě části města (srbové vs. kosovští Albánci), nás narozdíl od místních nechala projet bez kontroly. Byla už tma a to uplná, není tam totiž elektrická síť a proud se získává z všudypřítomných agregátů, které na ulicích zajišťují neustálý hluk a smrad a ne zřídka vypoví službu, typicky při návštěvě toalety (3 ze 4 případů). Mohli jsme tak vidět trafiku osvětlenou pouze jednou svíčkou, číšníky s čelovkou a uplně temné ulice bez osvětlených oken.
Hotel jsme našli hned, rukamanohama jsme se domluvili na ceně 5 EUR na noc, byli rádi, že tam vůbec někdo je. Hotel byl rok starý, nedodělaný, na pokojích koberec položený rovnou na beton,, "restaurace" rovněž celá v betonovém provedení se dvěma stoly uprostřed, na které číšníci nosili na podnosech kávu z báru přes ulici. Po návštěvě Asie nás jen tak něco nerozhodí a po noci ve stanu jsem byli rádi za cokoliv a bylo fajn vidět, že se snaží budovat. Večer jsem se za doprovodů agregátového orchestru a ve společnosti kosovského piva (Peja) prošli po městě, zahráli si v místní "herně" kulečník a jako jediné ženy širokodaleko budily značnou pozornost. Na pokoji jsem se ještě koukli na film a ve spánku snili o budoucnosti nejmladšího evropského státu.

4.DEN - 27.10. - Priština - Shkodër


Albánská vlajka

Ráno...sněžilo. A tak jsem se vydali znovu přes most, podívat se na vojáky, utratit tam poslední dináry za snídani v restauraci na srbské straně města a trochu se projít. Zmrzlí jsme se pak vydali na cestu do hlavního města Kosova Prištiny, kde jsme strávili asi hodinu a bylo to tak akorát. Pár zajímavostí v podobě monumentální budovy stadionu, který měl nejlepší léta už za sebou, ulice "Billa Klintona" s billboardy jeho ženy a nápisy "Wellcome" a slev v obchodě s obuví se tam sice našlo, ale stmívalo se a bylo na čase vyrazit na cestu do Albánie. Nejdřív jsme se další hodinu motali po městě, jelikož autoatlas světa nebyl dostatečně podrobný, GPS měla satelitní půlnoc a vymoženost v podobě dopravního značení do této části Evropy ještě nedorazila...Nakonec se po vyzkoušení všech směrů přeci jen zadařilo a my mohli za nedlouho překročit další hranice. V Albánii nás přivítala nová dálnice, která záhy končila polní cestou ze svahu dolů a naprostá tma, žádná světla vesnic, žádná auta natož lidé. Dvakrát nás zastavili stejní policajti a více než hodinu jsme stáli v příšerném větru na mostě, kde se na svodidla převrátil kamion a i s námi to pěkně mávalo, venku se nedalo chodit bez přidržování zábradlí....Jak jsme byli rádi, když jsme v pořádku dorazili do Shkodëru, ubytovali se v jedenáctipatrovém hotelu, kde jsme byli opět skoro jediní hosté a v němž spal recepční na skládacím lůžku přímo v obrovské vstupní hale. Město nás okouzlilo na první pohled, a tak se nedalo dělat nic jiného než vyrazit a další noční procházku, tentokrát ve společnosti nejlepšího piva výletu (Norga). Prošli jsme se krásným a zcela liduprázdným historickým centrem v italském stylu, žasli nad množstvím pohřebních služeb otevřených nonstop a ještě větším počtem mercedesů v ulicích, postaru se umyli v umyvadle (v ceně noclehu nebyla sprcha) a doufali, že nás v noci nenavštíví nějaký sympatický hmyz bydlící v matracích...

5. DEN - 28.10. - Shkodër - Podgorica - St. Stefan - Budva - Kotor - Baošiči

Vlajka Černé Hory

Ráno nás probudilo sluníčko a uklizečka, která vytrvale klepala na naše dveře. Když jsme v deset konečně vylezli, sdělila nám, že check out time je v osum ráno, uf...Prošli jsme se po městě, podivili se nad mešitou, katolickým a ortodoxním kostelem na jednom místě, posnídali jsme kebab a vyrazili na nedalekou pevnost Rozafa, podle které se jmenuje polovina věcí ve městě. Byl zní úchvatný výhled na nedaleké jezero, rozvodnenou řeku a hory. Prolezli jsme polozavalené chodby, ochutnali granátová jablka přímo ze stromu (blé, kyselééééé...) ve městě se pokusili koupit známky na pohledy (na poště: "Známky? Ty tady nemáme, ty jsou jenom na hlavní poště") a pokračovali do Černé hory. Čím blíže hranicím jsme byli, tím tam byla horší cesta, která společně se stylem jízdy mercedesů a prachem vytvářela chutný adrenalinový koktejl, který byl na narušený zastávkou na OBŘÍ benzínce která uprostřed polí, prašné cesty a koňských povozů působila poněkud nepatřičně, byla však důkazem rychlého rozvoje země...Utratili jsme poslední albánské leky za benzín a zmrzlinu a bez komplikací překročili další hranice. První zastávka byla v přímořském Sv. Štefanu, který je známý malým ostrovem, který je ale v současné době přestavován na obří hotelový komplex (ehm...) a je uzavřen. Stihli jsme tam posledních pár vteřin západu slunce, nechali se při zkoušení teploty vody ohodit nečekaně velkou vlnou, udělali pár fotek a jeli do Budvy. Kdybysme tak tušili....Budva nás překvapila tím, jak je krásná (a mě tím, jak hnusné jsou olivy, jíte-li je nezralé přímo ze stromu...). Malé historické centrum obehnané hradbami si přímo říkalo o procházku v přítomnosti dalšího pivního vzorku (Nikšičko). Byla už pořádná tma a tedy čas na hledání místa na spaní, neboť byla opět v plánu noc ve stanu. Objeli jsme při něm největší fjord v jižní Evropě (Norové by se asi zasmáli), viděli Kotor a zakotvili na zarostlém parkovišti v Baošiči, jako dělaném pro ilegální stanování, postavili poloplesnivý stan (zapomněli jsme ho usušit a byl tři dny uplně mokrý v igelitce...) a spali a spali a spali...Zas tak moc ne, zima byla od moře.

6. DEN - 29.10. - Herceg Novi - Budva - St.Stefan - Budva - St.Stefan - Budva - Herceg Novi - Mostar

Vlajka Bosny a Hercegoviny

Po chladné zimě následovalo probuzení do slunného rána, snídaně za zvuků zámořských lodí, jako zákusek mandarinky přímo ze stromu, pozdravit moře, ohřát se na slunci a vyrazit na hranice s Černou Horou. Události, které následovaly, jsem si vždy myslela, že jsou možné jenom ve špatném filmu. Při příjezdu na hranice jsem totiž zjistila, že nemám pas...a ani po třetím důkladném prohledání auta včetně všech tajných přihrádek, kosmetických taštiček a spacáků jsem ho stále neměla...Zážitky z celé akce a zejména z policejní stanice byly tak intenzivní, že je jim věnován samostatný příspěvek zde. Jen nastíním, že naděje neumřela, pátrání se vyplatilo a závěrem dne jsme po 12ti hodinách opět stanuli na hranicích a s vítězoslavným úsměvem je hrdě překročili. A abychom si užili znovu nabytou svobodu pohybu, učinili jsme tak ten večer ještě třikrát, neboť nám na cestě do Mostaru stál v cestě bosenský přístup k moři, následoval tedy přechod Černá hora - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina - Chorvatsko - Bosna a Hercegovina. Cestou jsme projeli celé pobřeží BiH (2okm, jediné letovisko Neun, no nechtěla bych to vidět v létě...), stavili jsme se v Dubrovníku a byly jsme překvapeni, že je to tam vážně moc hezký. Doprovod nám dělaly v pokročilé hodině jen toulavé kočky a jak jinak než místní pivo (Karlovačko a Ožujsko). Do Mostaru jsme dorazili kolem třetí ráno, vyčerpaní jsme našli hostel a netěšili se na ranní vstávání...

7. DEN - 30.10. - Mostar - Sarajevo -Ljubljana


Chorvatská vlajka

Poslední den výletu byl značně poznamenán hledáním mého pasu, kterým jsme strávili celý předchozí den. Stihli jsme sice navštívit všechno, co bylo v plánu, jen v hodně zkráceném čase. Za ranního svitu posnídat burek v Mostaru (kde je krásný most, který ale není původní, protože celé město most nevyjímaje v roce 1993 rozbombardovali bosenští Chorvaté při občanské válce v Jugoslávii, do té doby etnicky a nábožensky promíchané město se pak rozdělilo - na levém břehu řeky Neretvy Bosňáci (muslimové), na pravém Chorvati (katolíci), kteří si postavili obří kostel převyšující všechny minarety a aby to nebylo málo, na kopec za ním pak ještě umístili OBŘÍ 33m vysoký kříž, který je předmětem sporů mezi oběma etniky), poobědvat Kebab v Sarajevu (kde je toho k vidění spoustu, od starého města a nové zástavby, přes muslimské hřbitovy po celém městě až po 800m dlouhý tunel, který byl vybudován při obléhání města bosenskosrbskými jednotkami v letech 1992 -96, které odmítli uznat nezávislost BiH a začali s obléháním města, které bylo v té době pod kontrolou Bosňáků) a pozdě v noci večeřet v Ljubljani. Svoji zmatenost jsem završila tím, že jsem zapomněla na to, že jsem nechala klíč od svého pokoje u své kamarádky, která ale byla zrovna mimo město...ve dvě ráno jsem tedy rozjeli další pátrací akci, při které jsem stopovala její spolubydlící kdesi ve víru města a současně Florian pátral po svých spolubydlících, kteří měli klíč od jeho bytu... To vše ve spolupráci vybitých telefonů a prázdných simkaret (Ta, kterou jsem před výletem dobila, zůstala na střeše auta, pamatujete...?)

Byl to skvělý výlet plný zážitků, na které budeme myslím ještě dlouho vzpomínat! Díky Mikee, Mikulášovi a Florianovi za skvělou, veselou a hlavně trpělivou společnost. Děkuji jim za to, s jakou péčí se starali o můj znovu nalezený pas, moji peněženku a další cennosti, které mi okamžitě zabavili. A doufám, že tenhle výlet nebyl poslední :)

Fotky jsou tady a tady


Ji.

8.-10.2010 - Triglav

A je ze mě Slovinka! Vylezla jsem totiž na Triglav! Moje nebohé nožky by o tom mohly dlouze vyprávět.

Tak dlouho jsme se rozhodovali, kdy bude nejlepší čas na pokoření Triglavu, až jsme to skoro nestihli. Nakonec se ale všechno vydařilo nad očekávání dobře. Jelo nás celkem devět a z toho jenom tři jsme měli zkušenosti s chozením po horách a lezením po skalách, zpočátku jsem teda mělo opodstatněné obavy o hladký průběh celé akce. Jako jedna ze dvou organizátorů jsem se proto snažila přizpůsobit náročnost trasy dle možností všech členů, konečný plán byl ale nejvíc zasažen otevírací dobou horských chat, neboť většina z nich je teď už zavřená. Cesta nakonec dopadla takto:

1.den - Pátek

V 8:00 se naše skupina složená ze čtyř kluků a pěti holek (4 Němci, 2 Belgičanky, 2 češi, 1 Slovák) vydala autobusem do města Bled, v infocentru jsme nabrali mapy a poslední informace o počasí nahoře - a taxíkem vyjeli na Pokljuvku ve výšce 1300m.n.m a odtud už pěšky pokračovali k domu Planika pod Triglavom ve výšce 2400m.n.m, kde jsme večer přespali. Cesta to byla jistě krásná, bohužel jsme z ní většinu času nic neviděli, protože bylo uplná mlha. O to krásnější byly výhledy nahoře, když jsme se dostali nad mraky a kolem sedmé, zároveň s tmou, jsme byli u našeho nocležiště, které bylo krásné, dřevěné a vysokohorsky skromné. Spali jsme na nejlevnějších místech za 11EUR, což byly palandy na chodbě, na které byla v noci taktéž vysokohorská zima.

2. den - Sobota - výstup!

Probuzení brzy ráno nebyl problém, neboť většina z nás měla díky teplotním podmínkám v chalupě problémy se spánkem už dlouho před budíčkem. Venku bylo prostě krásně. Slunce nad námi, mraky pod námi a před námi závěrečných 400 výškových metrů na vrchol, které jsme během následujících tří hodin pokořili. Cesta byla skalnatá, strmá a zábavná, nahoře jsem konečně spatřila mojí oblíbenou raketu, která slouží jako přístřešek (no nechtěla bych být v bouřce na vrcholu Triglavu uvnitř kovové rakety :) Cesta dolů trvala ještě déle než nahoru, neboť pro většinu z naší skupiny to byl první výlet do hor, navíc nás čekalo celkem 400m nahoru a 1500m dolů do výchozího bodu. Byli jsme ještě pomalejší, než jsem očekávala, takže poslední 4 hodiny jsme šli za svitu baterek a hvězd, naštěstí v o hodně snazším terénu, takže jsme všichni hluboko v noci ulehli do teplých (!!!) postelí v penzionu nedaleko Bohinjského jezera.



3. den - Neděle - regenerace

Plán na neděli byl jednoduchý - nějakým způsobem se dovalit k jezeru a tam strávit celý den. S jeho plněním jsme neměli nejmenší problém, horší už to bylo s chůzí :) Výlet jsem si zpestřila ztrátou mobilu, který mi vypadl v taxíku, ale lidé jsou tu dobří, a nechali mi ho v Bledu v okénku s rychlým občerstvením, kam jsem si pro něj při cestě zpátky zaběhla.

Uf, ani tenhle víkend si moc neodpočinu, za pár minut jedeme do Mariboru na oslavu narozenin našeho portugalského kamaráda z jazykového kurzu.

Celá fotogalerie je tu: http://picasaweb.google.cz/jitka.br/810102010Triglav#

Mějte se moc hezky,
Ji.

28.9.-3.10.2010 - Road trip Zagreb - Sarajevo

6 dní - 2 auta - 10 lidí - 3 země - spoustu zážitků.

Ahoj všem čtenářům!

Opet posílam par radku z meho docasneho domova. Konecne se to tu zase trochu uklidnilo. 24.9. nam skoncil nas skvely jazykovy kurz a bylo na case se presunout do Ljubljane. Ubytovani probehlo bez vetsich problemu, neobeslo se bez neustaleho cekani ve frontach, ale zvladli jsme to. Byla jsem zvedava, jaky pokoj dostanu, ale nakonec jsem si mohla vybrat, v jake budove budu bydlet, takze bydlim primo naproti svoji fakulte a v jedne budove s polskou a ceskou kamaradkou. Mame tu apartman se dvema pokoji a spolecnou kuchyni a koupelnou, neni to luxus, ale stačí to. Co je horší, že v druhém pokoji bydlí kluci a kouří uvnitř, přestože je to zakázané...Takže jsem se včera snažila o výměnu pokoje, což je bohužel možné nejdřív v půlce listopadu, takže jsem se s nimi alespoň domluvila, že nebudou kouřit uvnitř...

Jelikož nám škola začala až 4.10., měli jsme tedy volný týden a s lidmi, se kterými jsem se skamarádila na jazykovém kurzu, jsme se rozhodli udělat výlet na Balkán. Za zvýhodněné cény pro studenty na erasmu jsme si půjčili dvě auta a ve skupině deseti lidí vyrazili do Záhřebu, Banja Luky, Sarajeva, Mostaru, Igrana a Splitu. Záhřeb nic moc, Sarajevo plné historie, Mostar krásný a muslimský, spaní na pobřeží v Igranu a po ránu hned do moře, rychlovka ve Splitu a zpět do podzimní Ljubljany!

Opět se výlet povedl, je to fajn, že už se víc známe a není to jenom potkávání stále nových cizích lidí, al evíme, co od sebe můžeme přibližně čekat. Zítra vyrážíme na další výlet, tentokrát na tři dny do hor, v plánu je zdolání nejvyššího vrcholku, tak snad se vydaří počasí.

Mějte se krásně a po víkendu se opět ozvu,

Ji.

18.-19.9.2010 - Venezia - La Biennale

Ciao,

zatím nemám čas ani sílu napsat víc o víkendu v Benátkách, stihnu pouze konstatovat, že se zase nadmíru povedl. Důkazem nechť je pár fotek zde:

http://picasaweb.google.cz/jitka.br/181992010VeneziaLaBiennale#

Buonanotte!

Ji.

17.9.2010 - vino - Vipava, rafty na Soče

Dobro jutro iz šole!

Zdravim vas z hodiny slovinstiny, ktera dneska probiha v pocitacove ucebne, coz znamena ztratu pozornosti a vyuziti casu k jinym rozlicnym cinnostem, jako je treba hledani mhd v Benatkach apod. O vikendu se tam totiz se ctyrmi dalsimi kamarady chystame na bienale architektury, ktere tam prave probiha a je to skvela prilezitost pro navstevu. Je to odsud dve a pul hodiny vlakem, takze je potreba toho vyuzit, nez odjedu do Lublane. Jedeme v sobotu brzy rano, pujdeme na bienale, prespime tam, v nedeli projdeme mesto a vecer zpet, uz se moc tesim, jede tam nejlepsi vyber ze skupiny, takze to bude urcite zase legrace.

Predevcirem jsme absolvovali vylet za vinem do Vipavskeho udoli a jeho okoli. Bylo to, jak uz to tu byva, zase moc povedene. Zacali jsme sberem hroznu na univerzitnich vinicich, naplneni triceti beden nam trvalo asi dve hodiny a moc jsme se nepredreli, ochutnavani, foceni, vymysleni nesmyslu nam zabralo dost casu :) Bylo krasne, takze prace na vinicich pusobila skoro idylicky.

Po skonceni prace jsme pokracovali na fakultu vinarstvi, ktera je soucati nasi univerzity. Jelikoz jsme byli na vylete cely den a zameskali skolu, meli jsme kratkou hodinu slovinstiny i behem vyletu, coz znamenalo, ze jsme se koukli na film o slovinsku, precetli par slovinskych vet, od Veroniky jsem dostali jako desert skvele vlastnorucne delane tiramisu a pokracovali v programu. Na rade byla ochutnavka vin v k tomu urcene ucebne na univerzite. Zacali jsme lehkym bily, pokracovali starsim a silnejsim a zakoncili jsme cervenym...Jelikoz byly ctyri odpoledne, byli jsme docela radi, ze vin nebylo vic...

ochutnávání vína

Prochazka po vesnicce, zmrzlina a pokracovani dal do male vesnicky jmenem Goče. Tam byl statek ve starem stylu, kde jsme povecereli domaci chleba, syr a vino z vlastniho vinohradu (produkce 8ooo lahvi za rok). Za zvuku zvonu z nedalekeho kostela jsme posedeli na terase, pri posledni sklence vina se kochali zapadem slunce, podivali se do sklipku, ochutnali konak (85%) a pomalu se vydali na cestu domu.



rafty - kdybyste mě nepoznali, jsem vepředu napravo, takže vždy první ve vlně (:


Druhy den byly po skonceni skoly na programu rafty a pocasi jako kdyby to vedelo...Po serii krasnych dnu prisel jeden pro rafty jako stvoreny. Dest, teplota kolem patnacti stupnu, nizka oblacnost, v horach mlha. Nezalekli jsme se ale, na parkovisti jsme se nasoukali do neoprenu a hura do lodi! Prvni cast byla klidnejsi, takze jsem si mohli zaplavat v řece, coz byla pri teplote vody kolem deseti stupnu skvely napad, ale neopren plnil svoji funkci dobre. Stihli jsme se akorat sklouznout po obracenem raftu oprenem o kamen a zacala divocejsi pasaz plna kamenu a pereji. Kameny jsem pocitila obzvlast intenzivne, kdyz jsme narazili na jeden schovany pod vodou, a ja se spanelem Arnauem jsme pekne po zadech sleteli na dalsi ve vode, modriny mam jeste ted, ale byla to legrace, druha lod nas pak o kousek dal vytahla :) Po dvou hodinach jsem toho meli tak akorat dost, rozloucili se s v mlze zahalenou rekou, vytahli lode, v desti se na parkovisti prevlikli z neoprenu a unaveni a plni dalsich skvelych zazitku jsem se vydali na cestu domu.

Ji.

P.S.: Publikovano o neco pozdeji, nestihám (:

14. 9. 2010 - Trieste, Miramare, Grado

Živjo!

Konečně jsem se donutila k napsání dalšího příspěvku. Nechápu jak jsem si mohla myslet, že tu budu mít spoustu volného času. Je sice pravda, že škola nám končí o půl jedné, ale pak jdeme na oběd, do města, na hřiště, na procházku, na kafe, na výlet...a dny utíkají, ani nevím jak.





Víkend byl prostě skvělej. V sobotu jsme jeli společně na výlet do italského Terstu, který je asi 40 km od Nove Gorice. Je to malé městečko, kde nic moc není, zbytky hradu a divadla, ale je tam hezky a je to u moře. Pokračovali jsme k nedalekému zámku v Miramare, kde bych klidně hned zůstala...Je hned na pobřeží, neskutečné výhledy na moře, obrovská zahrada...Moc dobře věděli, proč si ho staví právě tam... Byl postavený až v 19. století, takže i vevnitř je dost zachovalý. Vstup jsme měli zadarmo, protože naše úžasná koordinátorka Veronika opět vyjednala speciální podmínky. Když jsem šla po schodech, abych si namočila nohy v moři, málem jsem do něj sletěla, což ocenili zejména davy na protější straně :) ale naštěstí jsem se jenom trochu omlátila o schody.
U skvělé italské kávy velká legrace při srovnávání slov v čj, slo a it a užívání si naprosté pohody, která v naší skupině panuje, u moře to snad ani nemůže být jinak.




Na cestě zpátky jsme se ještě stavili v Redipuglii u památníku obětem I. sv. války, který je monumentální a působivý, je tam pohřbeno asi 1oo ooo obětí války... Pak už jenom zpátky, koupit víno, společně ho při večeři vypít, pobavit se a pozdě v noci spát. Krásný výlet plný zábavy s příjemnými lidmi.

Nedělní program byl jasný - jet k moři do Grada a strávit u něj celý den. Objednali jsme si zase dohromady minibus, takže pohodlně přímo od ubytovny až na místo. U moře lidí tak akorát, písek šedivý, slunce zářící, voda osvěžující, kamarádi veselí, hrad z písku, bitva v moři, piknik na pláži, zábava veliká, všichni nadšení, skvělý den!





Zítra jedeme na ochutnávání vína a "exkurzi" na vinařskou univerzitu, trhání vína, návštěva míst z dávných dob, ochutnávání vína, večeře, ochutnávání vína, hodina slovinštiny, ochutnávání vína, večer s kytarou, ochutnávání vína...Vše platí univerzita...Veronika je prostě neuvěřitelná!

Ve čtrvtek po škole na rafty na Soču, v pátek večer sama do Lublaně na maďarské kamarády v divadle, v neděli na bienale do Benátek. Není to legrace být studentkou...

Lepo se imejte, lahko noč.

Vaše unavená, spokojená, užívající Ji.

10.9.2010 - Nova Gorica, Slovenia

Aoj všem čtenářům,

opět se hlásím z Nové Gorici, kde už jsem se dokonale zabydlela. Je to tu moc fajn, nějak takhle jsem si erasmus představovala. Celkem je nás tu 28 erasmáků na jazykovém kurzu, po jehož skončení se rozjedeme do různým slovinských měst. Složení je poměrně pestré, Francouzka, Portugalec, Španělé, Němky, Finky, Maďarka, Rumunka, Poláci, Litevka a největší skupina...Češi (1/3 účastníků).

Je to tu skoro jako bychom se vrátili zpátky na základní školu. Od devíti do půl jedné máme školu (intenzivní jazykový kurz slovinštiny) a potom máme volno, které využíváme k objevování okolí. Nová Gorica leží přímo na hranici s Itálii, která je právě asi 2oo metrů ode mě. Do školy chodíme necelé 3 kilometry pěšky mezi hranicemi po území nikoho, cesta vede i bývalým vlakovým tunelem. Ve škole jsme rozděleni do dvou skupin, v jedné jsou obyvatelé slovansky mluvících zemí (Poláci, Slováci a my), ve druhé zbytek Evropy. Slovinština je poměrně jednoduchá a srozumitelná, zpětně jsem ocenila i základy staroslověnštiny. Učí nás dvě dobrovolnice z univerzity, jsou stejně staré jako my a jsou neuvěřitelně milé a ochotné, organizují pro nás výlety a starají se o nás jako o vlastní. S učitelkou druhé skupiny chodím občas na kafe a plánujeme i společné výlety, je moc fajn. Cestou ze školy chodíme někdy přes kopec, kde si k svačině trháme čerstvé fíky, rostou tam i kiwi, ale ještě nejsou zralá (poprvé jsem viděla jak roste kiwi - stejně jako víno na pergolách!). Vracíme se občas přes italskou stranu, která je hezčí než její nová slovinská sestra. Je plná starých úzkých uliček, kostelů a tyčí se nad ní na kopci hrad.

Večery trávíme sledováním filmů, sdruženou zábavou při ochutnávce slovinských vín ve společenské místnosti a dneska se chystáme na objevování nočního života v italské části města. Slovinská část je totiž jinak uplně mrtvá, po příjezdu jsem si myslela, že je ten naprostý klid způsobený nedělním odpolednem, ale v průběhu týdne se ukázalo, že to je trvalý stav.

Na víkend jsem měla v plánu s kamarádem z Prahy výstup na Triglav, nejvyšší horu Slovinska, ale kvůli nedávným sněhovým přeháňkám, nepříznivé předpovědi počasí, plné ubytovně pod vrcholem a varování Slovinců jsme výstup bohužel zrušili a vydáme se nejspíš s ostatními na italské pobřeží do Terstu.

Mějte se moc hezky a napište, jak se máte vy!

Ji.

P.S.: První várka fotek je tady.

5.9.2010 - Slovinsko, Nova Gorica

Zdravim ze sveho docasneho pusobiste v Nove Gorici, kde stravim nasledujici tri tydny na jazykovem kurzu.

Cesta utekla rychle, do Lublaně to bylo necelých 12 hodin, které byly ale pravidelně narušovány celkem třemi přestupy, takže bylo o zábavu postaráno. Všechno probíhalo podezřele hladce, včetně vyřízení kartičky na autobus, nalezení koleje a klíče od pokoje, který byl ukrytý pod keřem vedle ní. Rychlý spánek a brzy ráno na vlak směr Nova Gorica, rano me ovesenou zavazadly (celkem 25kg) pri cekani na autobus zdravili nejaci Italove z auta, ptali se kam jedu a pak rikali "nojo, blaznivy Slovinky" :)



Solkanský most pře řeku Soču, po kterém jsem přijela do Gorice


Tři hodiny utekly jak nic, ve vlaku byla strašná zima, ale jeli jsme krásnou krajinou s výhledem na hory a nádherně modrou řeku Baču. Příjezd do neskutečně ospalého městečka, kde skoro nikdo nebyl, nalezení koleje a ubytování - moc hezké a zatím jsem tu sama. Vyhled mam primo na stadion na atleticky oval, doufam, ze budou caste treninky atletu (:



zařadila jsem se jako "priseljenec" mezi pěknou skupinu lidí :)


Mestecko vypada na prvni pohled moc prijemne, oproti Praze je to uplna oaza klidu. Zije tu celkem 25 ooo obyvatel na slovinske strane, ktera je od italske rozdelena jen dnes uz symbolickou hranici. Tesim se na zitrejsi pruzkum terenu a na prsut.

Ji.

Indočína 2010 - shrnutí

Fotky jsou k zhlédnutí na této adrese:

http://picasaweb.google.cz/jitka.br

A na závěr ještě pár statistických údajů:

- Počet ujetých kilometrů: cca 5000 km (přibližná trasa tady)
- Doba strávená při přesunech: 120 hodin po zemi + 25 hodin v letadle
- Počet využitých hotelů: 12
- Množství zkonzumované rýže: nekonečně mnoho
- Počet nemocí: 0

Náklady:

- Letenky: 15 500 Kč
- Víza: 3 300 Kč (Thajsko zdarma, Kambodža 900 Kč, Vietnam 1800 Kč, Laos 600Kč)
- Očkování: 2 000 Kč (tyfus 550 Kč, meningokok 550 Kč, antimalarika 900 Kč)
- Ubytování: 4 000 Kč (202 USD za obě. Nejlevnější 5 $, nejdražší 12 $)

3.-5.8. - Bangkok

A je to tady - posledni den. Uteklo to jako voda po vcerejsim monzunu. Posledni tri dny jsme stravily v Bangkoku a byly jsme prijemne prekvapene tim, jake je to hezke kulturni mesto. Na kazdem kroku nas provazel budhismus, at uz v podobe nescetnych chramu, mnichu na ulicich nebo zavanu vonnych tycinek, ktere tu jsou opravdu vsude. Vcera jsme se chtely vydat na plaz, ale kvuli pocasi jsme radeji zustaly ve meste a vydaly se na pruzkum mistni infrastruktury. Autobusy jsou stare, rozhrkane, jizdni rady neexistuji, naskakuje se temer za jizdy a vetsinou jsme za ne neplatily. Odpoledne je ale jizda busem dost o nervy, protoze Bangkok neni na rozdil od predeslych velkomest mestem motorek, ale jezdi tu auta, ktera po treti odpoledne vytvareji neproniknutelnou zacpu, takze to vetsinou konci tak, ze vystoupime a jdeme radsi pesky. Vetsinou to doprovazi nechapave krouceni hlavami mistnich, kteri jsou zvykli a smireni s rychlosti prepravy.

Dalsim dopravnim prostredkem byla nadzemka, tzv. skyline, ktera je teprve deset let stara. Je to obri betonovy kolos, ktery se vine ulicemi, ma dve linky a vypada a chova se jako metro. Je rychla, cista a je z ni krasny vyhled na mrakodrapy, ktere se tyci po celem meste - Bangkok je asi nejvyssi mesto, ktere jsme pri nasi ceste navstivily. Posledni na rade pak bylo metro se svoji jednou linkou. Je stejne stare jako nadzemka, ciste, svetle a jednoduche na pouziti. Misto listku se pouzivaji zetony, ktere se pri vystupu vhodi do turniketu, coz se nam libilo, protoze se nikde nevali pouzite jizdenky. Presuny nam nedelaly problemy, jelikoz se nas vzdycky nekdo ochotne ujal a nasmeroval na spravnou cestu, ani jsme se nemusely ptat, stacilo mit v ruce mapu a zastavovali nas sami od sebe, nekdy nam i iniciative naplanovali okruzni trasu i s nakresem do mapy.

V utery jsme mely stesti, protoze byl budhisticky den a vsechny tuktuky jezdily okruhy za 20 Bathu a vstup do chramu byl zdarma. Nas tuktukar si to vylozil trochu po svem a vlacel nas po obchodech se zlatem, diamanty a krejcovskych salonech, nebot za kazdeho turistu dostal poukazku na benzin. No aspon jsme poznaly, jak to chodi :]

Vecery jsme travily vetsinou v okoli Khao San road, ktera je hlavnim turistickym centrem. Na doporuceni pruvodce, ze jsou v jeji blizkosti levne hotely, jsme se tam take ubytovaly. Pravda, levne to bylo. Ale o tom, ze nam bude pod okny kazdy vecer hluboko do noci zpivat Bob Dylan, o tom tedy nikde nic nepsali...

Oli oli oliheň!

Pisu ted z letiste, kde budeme do rana cekat na odlet, a je nam trochu smutno. Bude nam chybet poznavani novych mist, ochutnavani jidel [vcera byli cvrckove:] a hlavne ta obrovska svoboda, ktere jsme si tu cely mesic uzivaly. Taky si asi budeme chvili zvykat na to, ze se nas stokrat denne nikdo nepta na to, odkud jsme a "Where do you go now?"Co nam ale chybet urcite nebude, jsou ty penize, ktere jsme do toho investovaly, protoze ty zazitky nam je mnohonasobne vynahradily.

Nase putovani je sice u konce, ale porad mame o cem premyslet a po cem patrat. Nektere veci radsi ani vedet nechceme ["Nevis co to plavalo v ty polivce?"], jine se rozhodne pokusime zjistit [paleni kopii dolaru ve Vietnamu, obcanska vychova ze strany rezimu v teze zemi, jak probiha spolecna koupel HoCiMina s Leninem ci zda lze vypestovt olihen v Cechach].

Chcete mě?

Co zaverem...Obrovske DIKY moji drahe Mikeee, bez ktere bych tuhle cestu zrejme nikdy nepodnikla, se kterou jsme si uzily nespocet veselych chvilek a prekonaly i ty horsi a mene pohodlne okamziky, na ktere ale uz ted vzpominame s humorem.

Taky diky vam vsem, kteri jste se dopracovali az k tomuhle poslednimu prispevku. A pokud vam to nebylo malo, na stejne adrese budete moci od zari sledovat, jak se prokousavam zivotem ve Slovinsku, kde stravim pul roku jako Erasmacka.

Mejte se krasne!


Ji. & Mk.


P.S.: Fotky budou!:]

1.-2.8. - Khao Yai - Bangkok

Dnes jen kratce, nebot jsme se presunuly do Bangkoku a maji tu drahy internet. Vcerejsi den v narodnim parku byl skvely, coz budou nejlepe dokumentovat fotky, ktere sem hned jak je stahneme pridam. Videly jsme toho spoustu. Nejdriv jsme se prodiraly pralesem, abychom mohly pozorovat gibony vysoko v korunach stromu, obcas nam cestu zkrizili i makaci a obri housenky, stonozky a pavouci. Privonely jsme si k cerstve utrzenemu zazvoru a anyzu, nasaly vuni zapaleneho santaloveho dreva, pochopily jsme, jak se chova mimosa a ocenily jsme legracni ochranne ponozky proti pijavicim. Cesta pokracovala pozorovanim krokodyla ze vzdalenosti asi deseti metru a na druhem brehu reky se nam ukazal se i krasny varan. Nekteri z nas se vykoupali pod vodopadem a pokracovaly jsme k dechberoucimu vyhledu na narodni park. Na vylete s nami byla rodina z Nizozemska a dve Nemky, vsichni byli moc prijemni a druzni, celou atmosferu pak svoji neutuchaji dobrou naladou dotvarel nas thajsky pruvodce, ktery nam vsechno ukazal a podrobne vysvetlil a to od zivota ptaku po zaklady budhismu. Unavene jsme si vecer daly thajske nudle a spokojene spaly az do rana. Dneska jsem bez problemu prejely do Bangkoku a za chvili opet vyrazime objevovat jeho tajemstvi.







Vsude spoustu makaku



Krokodyl



Bambus se se mnou vzapeti nepredpokladane zhoupnul :]



Olgoj Chorchoj




Vopice



Dalsi vopice

Mejte se krasne, aspon tak jako my.

Ji. & Mk.

29.-31.7. Vientiane - Khao Yai

V Laosu jsme nakonec stravily presne 32 hodin, coz bylo tak akorat na zjisteni, ze tam neni moc co delat a ze se presuneme radeji do Thajska. Puvodne jsme chtely navstivit udajne nejkrasnejsi mesto v JV Asii Luang Prabang, ale jednoduchymi pocty jsme zjistily, ze by to znamenalo dve noci v autobuse a to jsme si po predchozich zkusenostech s klidem nechaly ujit.

Vydaly jsme se proto do Thajska smerem k Bangkoku s tim, ze se cestou zastavime v narodnim parku Khao Yai. Jelikoz v Laosu nejezdi vlaky, jely jsme pres hranice autobusem s tim, ze na Thajske strane prestoupime vecer na vlak, ktery nas doveze az na misto.

Luxusni nocleh na nadrazi v Pak Chongu

Prechod bez problemu, presun na nadrazi taktez, akorat jsme nepocitaly s tim, ze by mohly byl listky do vlaku vyprodane. A byly :) Nijak zvlast nam to ale nevadilo, dalsi vlak jelv sest rano, a tak jsme se rozhodly udelat si piknik na nadrazi. Koupily jsme si jidlo, pivo v plechu a pohodlne se usadily na krasnem cistem nadrazi. Po chvili si nas vsimli nadrazaci a ptali se nas, kde budeme travit noc, tak jsme se jim bez otaleni priznaly, ze tam. Cekaly jsme, zvykle z domova, ze budeme vyhozeni, tak jsme se uz pomalu sbiraly k odchodu, kdyz nam mili pani vypravci otevreli VIP mistnost s pohovkami, klimatizaci a prilehlym zachodem s tim, ze tam muzeme prespat. Neuveritelne! Nad ocekavani krasne jsme se vyspaly a po sesti hodinach cesty jsme se ocitly v Pak Chongu, ktery je nedaleko narodniho parku Khao Yai. Ubytovani jsme sehnaly snadno, zatim asi nejkrasnejsi pokoj s krasnou koupelnou, teplou vodou a s venkovnim posezenim...

Na druhy den jsme si zaplatily vylet s pruvodcem do narodniho parku. Zacalo to koupani v pramenite vode, pokracovaly jsme na safari vozitku k budhistickemu klasteru, kde jsme vlezly do rozsahle jeskyne, ve ktere bylo obrovske mnozstvi spicich netopyru, divni pavouci krizeni s krabem a stirem (???),krasnevelke krapniky a vrcholem byla tarantule zalezla ve sve pavucine, presne takova, jakou ji zname z akvarii!

Netopyri vyrazi na lov hmyzu

Dnesni posledni zastavkou bylo pozorovani netopyru, kteri vecer vyletavaji ze sve jeskyne na nocni lov hmyzu v narodnim parku. Bylo to neco nepredstavitelneho. Statisice netopyru letaly kousek nad nasimi hlavami a vytvarely nekonecneho hada vinouciho se po obloze, vypadalo to skoro jako z hororu a byl to krasny zazitek. Padala tma, takze rychle zpet do ubytovny a poveceret skvele nudle s krevetami na thajsky zpusob. Zitra stravime v narodnim parku cely den, budeme se koupat ve vodopadu a pozorovat slony v nocnim safari, uz s enemuzeme dockat.

Socha Budhy v jeskyni

Ji. & Mk.

28.8. - Hanoj - Vientiane [Laos]

A jsme v Laosu. Ackoliv to podle reakci na zapisky na blogu muze vypadat, ze Vietnam se vubec nepovedl a potkaly nas jenom neprijemne zazitky, nebylo to tak. Zazily jsme spoustu prijemnych a pozitivnich zazitku, ty horsi jdou ale popisovat lepe a jde na nich snadneji priblizit mistni mentalitu, chovani lidi a jak to tu cele funguje. Bavilo nas pozorovat zivot mistnich lidi a to hlavne tech chudsich. Jak si vydelavaji, kde bydli a jak se chovaji k sobe a k cizincum. Zajimave bylo hlavne srovnani s Kambodzou, ktera je o poznani chudsi, ale citily jsme se v ni mnohem lepe. Mame ale pocit, ze je to ovlivnene hlavne rezimem, ktery ve Vietnamu panuje. Z lidi je tam citit strach. Porad se s nami sice davali do reci, ale v naproste vetsine to bylo kvuli tomu, aby po par naucenych zdvorilostnich frazich nasledovala nabidka produktu ci sluzeb, a to se odehravalo tak stokrat denne a to neprehanim. Neustale "Ahoj, odkud jste, jak se mate, kam jdete, nechcete...? Vazne nechcete? Sleva...?Nebo tu mam jeste tohle..." nam po tydnu zacalo docela vadit, nebylo mista, kam by se pred tim dalo uniknout, byli vsude - na ulici, u reky, v obchodech, v restauracich pri jidle, na kafi, na plazi porad dokola ti sami, odmitnuti nebrali jako odpoved...



Coca-cola normal & light (:

Nekdy uz nam schazela trpelivost, a tak jsme je zacaly ignorovat, coz sice nezabiralo, ale nam to pridavalo na klidu. Co nam ale stale neschazi je dobra nalada, nadhled a legrace, ktere si tu uzijeme spoustu. Napriklad objednavani v restauracich je samostatna kapitola. Na to, ze pri odjednani horkeho kafe no milk, no sugar dostavame kafe s ledem a slazenym mlekem vespod, na to uz jsme si zvykly a dokazeme to pochopit, piji to tu vsichni. Ale kdyz jsme si vcera objednaly Coca colu jednu normalni, druhou bez cukru a dostaly jsme mangovy koktejl jeden s jogurtem a druhy bez...to nas opet trochu prekvapilo, ale aspon jsme se zase poradne nasmaly, nasledky to nastesti nemelo zadne :]

Zdravi nas k nasemu prekvapeni jeste nezradilo, nikdo nam neublizuje, jenom hmyz na nas dela poradne nalety. Na svaby a krysy uz jsme si celkem zvykly, vcera me sice trochu prekvapil mysi exkrement v batohu a nasledny objev prokousane nadobky s peprem, ale kdyz nejde o zdravi...



Sbohem, Vietname!


Jsme ted ve Vientiane, v hlavnim meste Laosu a chcip tu pes. Menime tedy plany a zitra vyrazime na sever do Luang Prabangu, coz by melo byt jedno z nejhezcich mest jihovychodni Asie, tak jsme zvedave, co nas tam zase potka. Dnesni 20ti hodinova cesta spicim autobusem byla oproti te minule skvela, jela s nami spousta cizincu a panovala skvela nalada, pomahali jsme si pri dohadovani s autobusaky, predavali si informace na hranicich a spolecne smlouvali s tuk-tukarema. Mely jsme lepsi mista nez minule a spalena kuze uz o sobe nedavala vedet, takze jsme se i vyspaly.

Jdeme na veceri k indum, rychle spat do punkoveho hotelu [ale je levnej:] a zitra zase dal.

Mejte se krasne, vsechny srdecne zdravi

Ji. & Mk.

26.-27.7. - Hanoi

Den ve znameni pruzkumu Hanoje. Nase prvni kroky vedly na nadrazi, abychom si zajistily listky do Halong Bay, ovsem bez uspechu. Pokracovaly jsme k mauzoleu s lehkou obavou, co tam na nas ceka...Zbytecne, mauzoleum bylo pro dnesek zavrene, navsteva tedy prelozena na dalsi den. Prohledly jsme si alespon okoli, Ho Ci Minovo muzeum, coz je kolosalni stavba, jednonohou pagodu, ktera je uplne nudna, mezinarodni ambasady a vojenske muzeum, obklopene vojaky. Bylo priserny vedro, takze plouzeni k jezeru a zpet. Cestou jsme premyslely, kde byl ten clovek, ktery popsal Hanoj jako krasne mesto. Vsude motorky, chodniky nepruchodne, smrad atp.

Aspon ze si tu pripadame jako milionarky...


Vecer jsme se staly svedky zajimave veci, ktera nam porad vrta hlavou Po celem meste palilyilide kopie americkych dolaru a nejakych cinskych penez. Na nasi otazku, proc to delaji, pak nereagovali a tvarili se, ze nam nerozumi. Jedina sdilna slecna nam pak rekla, ze jim to chodi kazdy mesic ve statnich novinach, a oni to musi spalit. Proc to dela, nevedela, ale pry asi pro stesti, cemuz tedy moc neverime... V Hanoji vladne podivna atmosfera, nikdo se tu s nami nebavi, kazdy se nas zepta na naucene otazky ze skoly, predvede nauceny jakoze spokojeny usmev a dal si nas nevsima. Asi strach? Nevime... Kazdopadne jsme se rozhodly zkratit nas pobyt tady, vynechat navstevu zatoky Halong Bay, ktera by stejne byla preturistovana, a o den drive odjet do budhistickeho Laosu.



Soudruh se soudruzkou


Druhy den byl podobny jako predchozi, navsteva mauzolea nam opet nevysla, ale myslim, ze jsme o moc neprisly, mozna tak o dalsi nocni muru. Celkem nam, stacil pohled na jakesi alegoricke pruvody vedouci do vojenskeho muzea. Nevime, co tam je za akci, ale mozna to nejak souvisi s dnesnim vyrocim veteranu.

Za chvili pro nas prijede autobus a nas ceka dalsich dvacet hodin na mini luzkach, jina moznost bohuzel neni, jedine letadlo, ktere je drahe. Obrnujeme se trpelivosti, nakupujeme zasoby a tesime se, az opustime tuhle komunismem prosaklou zemi.



Fronta do mauzolea

Mejte se fajn a napiste, jak se mate!

Ji. & Mk.

24.-25.7. - Hue - Hanoj

Po predchozim horkem dni v ulicich ne prilis vlidneho mesta jsme se rozhodly stravit den na plazich nedaleko za mestem. Na nas dotaz v jedne z mnoha cestovnich kancelari, jak se dostat k mori jsme dostaly odpoved, ze jedina moznost je jet tam taxikem a to za 350Kc za dve osoby na cely den. Nejak se nam to nezdalo, vzdyt je to asi patnact kilometru, a sly jsme se zeptat do dalsi, kde nam mily pan poradil, ze nejlepsi cesta, jak se tam dostat, je pockat na linkovy autobus, ktery jezdi kazdou pulhodinu. Udelaly jsme, jak nam poradil a listek nas stal kazdou sest korun...Po triceti minutach jsme dorazily do primorske vesnicky, kde krome par otravnych motorkaru nic nebylo. Nevedely jsme ale, jak daleko od zastavky je more, tak jsme se tentokrat nechaly svezt. Bylo to asi dveste metru :] tak jsme jim daly dohromady deset korun a pres jejich protesty sly pryc. Cely den pak byl v duchu valeni se pod slunecnikem, skakani do vln, pozorovani hejn rybicek a krabu, neustale odmitani deti, ktere nabizely ananas, chipsy a buhvicojeste. K obedu jsme si daly grilovane krevety a vzpominaly pri nich na zlate casy v Kambodze na Kralicim ostruvku... Ale i tady byly moc dobre a trochu se jim podarilo napravit povest mistni kuchyne. Pri placeni opet trochu dohadovani o cene, ale nedaly jsme se. Ackoliv jsme byly skoro cely den pod slunecnikem, zacaly se nam po tele objevovat ruzne zajimave obrazce, ktere nam stihlo slunicko vytvorit a ktere nas pak bolestive provazely celou cestu autobusem.

Krevety!

Nasledoval navrat do Hue, rychla vecere v restauraci u Japonce, ktery zachranuje deti z ulice a dava jim praci [jidlo moc dobre, olihen s cerstvym krenem wasabi a zelenina s polevkou Miso] a do turisticke kancelare cekat na autobus, ktery mel dle puvodniho planu jet kolem seste hodiny. Odjezd byl posunuty na osmou, coz nam nevadilo, jelikoz mela cesta trvat dvanact hodin, byly jsme rady, ze do Hanoje dorazime kolem osme rano, coz bylo idealni. Cestovat jsme mely dle slov cestovni agentky luxusnim luzkovym autobusem, ktery je to nejlepsi, co nam muze nabidnout. Cesta zahrnuje i dve jidla, tudiz neni potreba vlastnich zasob. Po zazitcich z vlaku jsme se tak tesily na pohodlnou cestu, dobre jidlo a nakonec na Hanoj, ktera byla v pruvodcich opevovana jako mesto plne zelene, dobreho jidla a kultury.

Po osme nas tedy vyzvedl taxik a odvezl nas na autobusove nadrazi, kde krome nas bylo jen par dalsich zoufalcu. Zacaly jsme tusit, ze neco neni v poradku. Cestovni agentka se nenapadne vytratila a my zustaly odkazany na informace od anglicky nemluviciho statniho zamestnance autobusovehonadrazi, ktery nevedel skoro nic. Zvladl nam ale posunky sdelit, ze odjezd je v v jedenact hodin, ale ze to prece vime...Nevedely jsme a zacala nam dochazet trpelivost. Sedely jsme v kancelari, kde nikdo nebyl, prepazky otevrene a na stole telefon...Nechtela jsem si to nechat libit, tak jsem zavolala do cestovni agentury a pozadovala vysvetleni, pripadne slevu. Sice bez uspechu, ale aspon pro ten pocit...


Luxusni autobus


Cekani bylo dlouhe, spolecnost nam delali opet vsudypritomni svabi s krysami a doslo i na hrani karet. Po jedenact konecne prijel vysneny spaci autobus, ale jak uz to tu byva, realita se znacne lisila od obrazku v katalogu. Luzka byla usporadana ve trech radach, ve dvou patrech a jako vsechno ostatni v autobuse byla prizpusobena telesnym proporcim mistnich obyvatel, ktere jsou podstatne mensi, nez ty nase. Odstaly jsme navic snad nejblbejsi mistna v celem autobuse a to na zadni petce. Mikee byla nalepena na okenku, ja na Mikee, abych tak eliminovala kontakt s vedle spicim Vietnamcem, ktery mel vedle zbytek rodiny. Spat se dalo diky profilovani sedacek jen na zadech a i tak byla sirka presne na sirku nasich spalenych ramenou, o spanku jsme tak spis jen snily. Cesta nakonec trvala nekonecnych dvacet hodin, ktere byly preruseny snidani, ke ktere se kdesi v polich podavala polecka z instatnich nudli. Na obed jsme proto ani nevylezaly z autobusu a radeji otestovaly citronovy kolac z army shopu, ktery pry jedi i vojaci NATO. Nebylo to spatne, nebylo toho moc, a tak byly posledni hodiny opet ve znameni sileneho hladu. Spat se nedalo taky kvuli studenemu pruvanu z klimatizace, proti kterem se nedalo branit dekami, nebot byly strasne male...



Ho Ci Minovo muzeum a pionyrka


Vsechno nastesti konci a tak jsme uz za tmy konecne dorazily do Hanoje. Taxik, hotel, JIDLO, prochazka, sprcha a spat!

Ji. & Mk.