Po predchozim horkem dni v ulicich ne prilis vlidneho mesta jsme se rozhodly stravit den na plazich nedaleko za mestem. Na nas dotaz v jedne z mnoha cestovnich kancelari, jak se dostat k mori jsme dostaly odpoved, ze jedina moznost je jet tam taxikem a to za 350Kc za dve osoby na cely den. Nejak se nam to nezdalo, vzdyt je to asi patnact kilometru, a sly jsme se zeptat do dalsi, kde nam mily pan poradil, ze nejlepsi cesta, jak se tam dostat, je pockat na linkovy autobus, ktery jezdi kazdou pulhodinu. Udelaly jsme, jak nam poradil a listek nas stal kazdou sest korun...Po triceti minutach jsme dorazily do primorske vesnicky, kde krome par otravnych motorkaru nic nebylo. Nevedely jsme ale, jak daleko od zastavky je more, tak jsme se tentokrat nechaly svezt. Bylo to asi dveste metru :] tak jsme jim daly dohromady deset korun a pres jejich protesty sly pryc. Cely den pak byl v duchu valeni se pod slunecnikem, skakani do vln, pozorovani hejn rybicek a krabu, neustale odmitani deti, ktere nabizely ananas, chipsy a buhvicojeste. K obedu jsme si daly grilovane krevety a vzpominaly pri nich na zlate casy v Kambodze na Kralicim ostruvku... Ale i tady byly moc dobre a trochu se jim podarilo napravit povest mistni kuchyne. Pri placeni opet trochu dohadovani o cene, ale nedaly jsme se. Ackoliv jsme byly skoro cely den pod slunecnikem, zacaly se nam po tele objevovat ruzne zajimave obrazce, ktere nam stihlo slunicko vytvorit a ktere nas pak bolestive provazely celou cestu autobusem.
Krevety!
Nasledoval navrat do Hue, rychla vecere v restauraci u Japonce, ktery zachranuje deti z ulice a dava jim praci [jidlo moc dobre, olihen s cerstvym krenem wasabi a zelenina s polevkou Miso] a do turisticke kancelare cekat na autobus, ktery mel dle puvodniho planu jet kolem seste hodiny. Odjezd byl posunuty na osmou, coz nam nevadilo, jelikoz mela cesta trvat dvanact hodin, byly jsme rady, ze do Hanoje dorazime kolem osme rano, coz bylo idealni. Cestovat jsme mely dle slov cestovni agentky luxusnim luzkovym autobusem, ktery je to nejlepsi, co nam muze nabidnout. Cesta zahrnuje i dve jidla, tudiz neni potreba vlastnich zasob. Po zazitcich z vlaku jsme se tak tesily na pohodlnou cestu, dobre jidlo a nakonec na Hanoj, ktera byla v pruvodcich opevovana jako mesto plne zelene, dobreho jidla a kultury.
Po osme nas tedy vyzvedl taxik a odvezl nas na autobusove nadrazi, kde krome nas bylo jen par dalsich zoufalcu. Zacaly jsme tusit, ze neco neni v poradku. Cestovni agentka se nenapadne vytratila a my zustaly odkazany na informace od anglicky nemluviciho statniho zamestnance autobusovehonadrazi, ktery nevedel skoro nic. Zvladl nam ale posunky sdelit, ze odjezd je v v jedenact hodin, ale ze to prece vime...Nevedely jsme a zacala nam dochazet trpelivost. Sedely jsme v kancelari, kde nikdo nebyl, prepazky otevrene a na stole telefon...Nechtela jsem si to nechat libit, tak jsem zavolala do cestovni agentury a pozadovala vysvetleni, pripadne slevu. Sice bez uspechu, ale aspon pro ten pocit...
Luxusni autobus
Cekani bylo dlouhe, spolecnost nam delali opet vsudypritomni svabi s krysami a doslo i na hrani karet. Po jedenact konecne prijel vysneny spaci autobus, ale jak uz to tu byva, realita se znacne lisila od obrazku v katalogu. Luzka byla usporadana ve trech radach, ve dvou patrech a jako vsechno ostatni v autobuse byla prizpusobena telesnym proporcim mistnich obyvatel, ktere jsou podstatne mensi, nez ty nase. Odstaly jsme navic snad nejblbejsi mistna v celem autobuse a to na zadni petce. Mikee byla nalepena na okenku, ja na Mikee, abych tak eliminovala kontakt s vedle spicim Vietnamcem, ktery mel vedle zbytek rodiny. Spat se dalo diky profilovani sedacek jen na zadech a i tak byla sirka presne na sirku nasich spalenych ramenou, o spanku jsme tak spis jen snily. Cesta nakonec trvala nekonecnych dvacet hodin, ktere byly preruseny snidani, ke ktere se kdesi v polich podavala polecka z instatnich nudli. Na obed jsme proto ani nevylezaly z autobusu a radeji otestovaly citronovy kolac z army shopu, ktery pry jedi i vojaci NATO. Nebylo to spatne, nebylo toho moc, a tak byly posledni hodiny opet ve znameni sileneho hladu. Spat se nedalo taky kvuli studenemu pruvanu z klimatizace, proti kterem se nedalo branit dekami, nebot byly strasne male...
Ho Ci Minovo muzeum a pionyrka
Vsechno nastesti konci a tak jsme uz za tmy konecne dorazily do Hanoje. Taxik, hotel, JIDLO, prochazka, sprcha a spat!
Ji. & Mk.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat