29.-31.7. Vientiane - Khao Yai

V Laosu jsme nakonec stravily presne 32 hodin, coz bylo tak akorat na zjisteni, ze tam neni moc co delat a ze se presuneme radeji do Thajska. Puvodne jsme chtely navstivit udajne nejkrasnejsi mesto v JV Asii Luang Prabang, ale jednoduchymi pocty jsme zjistily, ze by to znamenalo dve noci v autobuse a to jsme si po predchozich zkusenostech s klidem nechaly ujit.

Vydaly jsme se proto do Thajska smerem k Bangkoku s tim, ze se cestou zastavime v narodnim parku Khao Yai. Jelikoz v Laosu nejezdi vlaky, jely jsme pres hranice autobusem s tim, ze na Thajske strane prestoupime vecer na vlak, ktery nas doveze az na misto.

Luxusni nocleh na nadrazi v Pak Chongu

Prechod bez problemu, presun na nadrazi taktez, akorat jsme nepocitaly s tim, ze by mohly byl listky do vlaku vyprodane. A byly :) Nijak zvlast nam to ale nevadilo, dalsi vlak jelv sest rano, a tak jsme se rozhodly udelat si piknik na nadrazi. Koupily jsme si jidlo, pivo v plechu a pohodlne se usadily na krasnem cistem nadrazi. Po chvili si nas vsimli nadrazaci a ptali se nas, kde budeme travit noc, tak jsme se jim bez otaleni priznaly, ze tam. Cekaly jsme, zvykle z domova, ze budeme vyhozeni, tak jsme se uz pomalu sbiraly k odchodu, kdyz nam mili pani vypravci otevreli VIP mistnost s pohovkami, klimatizaci a prilehlym zachodem s tim, ze tam muzeme prespat. Neuveritelne! Nad ocekavani krasne jsme se vyspaly a po sesti hodinach cesty jsme se ocitly v Pak Chongu, ktery je nedaleko narodniho parku Khao Yai. Ubytovani jsme sehnaly snadno, zatim asi nejkrasnejsi pokoj s krasnou koupelnou, teplou vodou a s venkovnim posezenim...

Na druhy den jsme si zaplatily vylet s pruvodcem do narodniho parku. Zacalo to koupani v pramenite vode, pokracovaly jsme na safari vozitku k budhistickemu klasteru, kde jsme vlezly do rozsahle jeskyne, ve ktere bylo obrovske mnozstvi spicich netopyru, divni pavouci krizeni s krabem a stirem (???),krasnevelke krapniky a vrcholem byla tarantule zalezla ve sve pavucine, presne takova, jakou ji zname z akvarii!

Netopyri vyrazi na lov hmyzu

Dnesni posledni zastavkou bylo pozorovani netopyru, kteri vecer vyletavaji ze sve jeskyne na nocni lov hmyzu v narodnim parku. Bylo to neco nepredstavitelneho. Statisice netopyru letaly kousek nad nasimi hlavami a vytvarely nekonecneho hada vinouciho se po obloze, vypadalo to skoro jako z hororu a byl to krasny zazitek. Padala tma, takze rychle zpet do ubytovny a poveceret skvele nudle s krevetami na thajsky zpusob. Zitra stravime v narodnim parku cely den, budeme se koupat ve vodopadu a pozorovat slony v nocnim safari, uz s enemuzeme dockat.

Socha Budhy v jeskyni

Ji. & Mk.

28.8. - Hanoj - Vientiane [Laos]

A jsme v Laosu. Ackoliv to podle reakci na zapisky na blogu muze vypadat, ze Vietnam se vubec nepovedl a potkaly nas jenom neprijemne zazitky, nebylo to tak. Zazily jsme spoustu prijemnych a pozitivnich zazitku, ty horsi jdou ale popisovat lepe a jde na nich snadneji priblizit mistni mentalitu, chovani lidi a jak to tu cele funguje. Bavilo nas pozorovat zivot mistnich lidi a to hlavne tech chudsich. Jak si vydelavaji, kde bydli a jak se chovaji k sobe a k cizincum. Zajimave bylo hlavne srovnani s Kambodzou, ktera je o poznani chudsi, ale citily jsme se v ni mnohem lepe. Mame ale pocit, ze je to ovlivnene hlavne rezimem, ktery ve Vietnamu panuje. Z lidi je tam citit strach. Porad se s nami sice davali do reci, ale v naproste vetsine to bylo kvuli tomu, aby po par naucenych zdvorilostnich frazich nasledovala nabidka produktu ci sluzeb, a to se odehravalo tak stokrat denne a to neprehanim. Neustale "Ahoj, odkud jste, jak se mate, kam jdete, nechcete...? Vazne nechcete? Sleva...?Nebo tu mam jeste tohle..." nam po tydnu zacalo docela vadit, nebylo mista, kam by se pred tim dalo uniknout, byli vsude - na ulici, u reky, v obchodech, v restauracich pri jidle, na kafi, na plazi porad dokola ti sami, odmitnuti nebrali jako odpoved...



Coca-cola normal & light (:

Nekdy uz nam schazela trpelivost, a tak jsme je zacaly ignorovat, coz sice nezabiralo, ale nam to pridavalo na klidu. Co nam ale stale neschazi je dobra nalada, nadhled a legrace, ktere si tu uzijeme spoustu. Napriklad objednavani v restauracich je samostatna kapitola. Na to, ze pri odjednani horkeho kafe no milk, no sugar dostavame kafe s ledem a slazenym mlekem vespod, na to uz jsme si zvykly a dokazeme to pochopit, piji to tu vsichni. Ale kdyz jsme si vcera objednaly Coca colu jednu normalni, druhou bez cukru a dostaly jsme mangovy koktejl jeden s jogurtem a druhy bez...to nas opet trochu prekvapilo, ale aspon jsme se zase poradne nasmaly, nasledky to nastesti nemelo zadne :]

Zdravi nas k nasemu prekvapeni jeste nezradilo, nikdo nam neublizuje, jenom hmyz na nas dela poradne nalety. Na svaby a krysy uz jsme si celkem zvykly, vcera me sice trochu prekvapil mysi exkrement v batohu a nasledny objev prokousane nadobky s peprem, ale kdyz nejde o zdravi...



Sbohem, Vietname!


Jsme ted ve Vientiane, v hlavnim meste Laosu a chcip tu pes. Menime tedy plany a zitra vyrazime na sever do Luang Prabangu, coz by melo byt jedno z nejhezcich mest jihovychodni Asie, tak jsme zvedave, co nas tam zase potka. Dnesni 20ti hodinova cesta spicim autobusem byla oproti te minule skvela, jela s nami spousta cizincu a panovala skvela nalada, pomahali jsme si pri dohadovani s autobusaky, predavali si informace na hranicich a spolecne smlouvali s tuk-tukarema. Mely jsme lepsi mista nez minule a spalena kuze uz o sobe nedavala vedet, takze jsme se i vyspaly.

Jdeme na veceri k indum, rychle spat do punkoveho hotelu [ale je levnej:] a zitra zase dal.

Mejte se krasne, vsechny srdecne zdravi

Ji. & Mk.

26.-27.7. - Hanoi

Den ve znameni pruzkumu Hanoje. Nase prvni kroky vedly na nadrazi, abychom si zajistily listky do Halong Bay, ovsem bez uspechu. Pokracovaly jsme k mauzoleu s lehkou obavou, co tam na nas ceka...Zbytecne, mauzoleum bylo pro dnesek zavrene, navsteva tedy prelozena na dalsi den. Prohledly jsme si alespon okoli, Ho Ci Minovo muzeum, coz je kolosalni stavba, jednonohou pagodu, ktera je uplne nudna, mezinarodni ambasady a vojenske muzeum, obklopene vojaky. Bylo priserny vedro, takze plouzeni k jezeru a zpet. Cestou jsme premyslely, kde byl ten clovek, ktery popsal Hanoj jako krasne mesto. Vsude motorky, chodniky nepruchodne, smrad atp.

Aspon ze si tu pripadame jako milionarky...


Vecer jsme se staly svedky zajimave veci, ktera nam porad vrta hlavou Po celem meste palilyilide kopie americkych dolaru a nejakych cinskych penez. Na nasi otazku, proc to delaji, pak nereagovali a tvarili se, ze nam nerozumi. Jedina sdilna slecna nam pak rekla, ze jim to chodi kazdy mesic ve statnich novinach, a oni to musi spalit. Proc to dela, nevedela, ale pry asi pro stesti, cemuz tedy moc neverime... V Hanoji vladne podivna atmosfera, nikdo se tu s nami nebavi, kazdy se nas zepta na naucene otazky ze skoly, predvede nauceny jakoze spokojeny usmev a dal si nas nevsima. Asi strach? Nevime... Kazdopadne jsme se rozhodly zkratit nas pobyt tady, vynechat navstevu zatoky Halong Bay, ktera by stejne byla preturistovana, a o den drive odjet do budhistickeho Laosu.



Soudruh se soudruzkou


Druhy den byl podobny jako predchozi, navsteva mauzolea nam opet nevysla, ale myslim, ze jsme o moc neprisly, mozna tak o dalsi nocni muru. Celkem nam, stacil pohled na jakesi alegoricke pruvody vedouci do vojenskeho muzea. Nevime, co tam je za akci, ale mozna to nejak souvisi s dnesnim vyrocim veteranu.

Za chvili pro nas prijede autobus a nas ceka dalsich dvacet hodin na mini luzkach, jina moznost bohuzel neni, jedine letadlo, ktere je drahe. Obrnujeme se trpelivosti, nakupujeme zasoby a tesime se, az opustime tuhle komunismem prosaklou zemi.



Fronta do mauzolea

Mejte se fajn a napiste, jak se mate!

Ji. & Mk.

24.-25.7. - Hue - Hanoj

Po predchozim horkem dni v ulicich ne prilis vlidneho mesta jsme se rozhodly stravit den na plazich nedaleko za mestem. Na nas dotaz v jedne z mnoha cestovnich kancelari, jak se dostat k mori jsme dostaly odpoved, ze jedina moznost je jet tam taxikem a to za 350Kc za dve osoby na cely den. Nejak se nam to nezdalo, vzdyt je to asi patnact kilometru, a sly jsme se zeptat do dalsi, kde nam mily pan poradil, ze nejlepsi cesta, jak se tam dostat, je pockat na linkovy autobus, ktery jezdi kazdou pulhodinu. Udelaly jsme, jak nam poradil a listek nas stal kazdou sest korun...Po triceti minutach jsme dorazily do primorske vesnicky, kde krome par otravnych motorkaru nic nebylo. Nevedely jsme ale, jak daleko od zastavky je more, tak jsme se tentokrat nechaly svezt. Bylo to asi dveste metru :] tak jsme jim daly dohromady deset korun a pres jejich protesty sly pryc. Cely den pak byl v duchu valeni se pod slunecnikem, skakani do vln, pozorovani hejn rybicek a krabu, neustale odmitani deti, ktere nabizely ananas, chipsy a buhvicojeste. K obedu jsme si daly grilovane krevety a vzpominaly pri nich na zlate casy v Kambodze na Kralicim ostruvku... Ale i tady byly moc dobre a trochu se jim podarilo napravit povest mistni kuchyne. Pri placeni opet trochu dohadovani o cene, ale nedaly jsme se. Ackoliv jsme byly skoro cely den pod slunecnikem, zacaly se nam po tele objevovat ruzne zajimave obrazce, ktere nam stihlo slunicko vytvorit a ktere nas pak bolestive provazely celou cestu autobusem.

Krevety!

Nasledoval navrat do Hue, rychla vecere v restauraci u Japonce, ktery zachranuje deti z ulice a dava jim praci [jidlo moc dobre, olihen s cerstvym krenem wasabi a zelenina s polevkou Miso] a do turisticke kancelare cekat na autobus, ktery mel dle puvodniho planu jet kolem seste hodiny. Odjezd byl posunuty na osmou, coz nam nevadilo, jelikoz mela cesta trvat dvanact hodin, byly jsme rady, ze do Hanoje dorazime kolem osme rano, coz bylo idealni. Cestovat jsme mely dle slov cestovni agentky luxusnim luzkovym autobusem, ktery je to nejlepsi, co nam muze nabidnout. Cesta zahrnuje i dve jidla, tudiz neni potreba vlastnich zasob. Po zazitcich z vlaku jsme se tak tesily na pohodlnou cestu, dobre jidlo a nakonec na Hanoj, ktera byla v pruvodcich opevovana jako mesto plne zelene, dobreho jidla a kultury.

Po osme nas tedy vyzvedl taxik a odvezl nas na autobusove nadrazi, kde krome nas bylo jen par dalsich zoufalcu. Zacaly jsme tusit, ze neco neni v poradku. Cestovni agentka se nenapadne vytratila a my zustaly odkazany na informace od anglicky nemluviciho statniho zamestnance autobusovehonadrazi, ktery nevedel skoro nic. Zvladl nam ale posunky sdelit, ze odjezd je v v jedenact hodin, ale ze to prece vime...Nevedely jsme a zacala nam dochazet trpelivost. Sedely jsme v kancelari, kde nikdo nebyl, prepazky otevrene a na stole telefon...Nechtela jsem si to nechat libit, tak jsem zavolala do cestovni agentury a pozadovala vysvetleni, pripadne slevu. Sice bez uspechu, ale aspon pro ten pocit...


Luxusni autobus


Cekani bylo dlouhe, spolecnost nam delali opet vsudypritomni svabi s krysami a doslo i na hrani karet. Po jedenact konecne prijel vysneny spaci autobus, ale jak uz to tu byva, realita se znacne lisila od obrazku v katalogu. Luzka byla usporadana ve trech radach, ve dvou patrech a jako vsechno ostatni v autobuse byla prizpusobena telesnym proporcim mistnich obyvatel, ktere jsou podstatne mensi, nez ty nase. Odstaly jsme navic snad nejblbejsi mistna v celem autobuse a to na zadni petce. Mikee byla nalepena na okenku, ja na Mikee, abych tak eliminovala kontakt s vedle spicim Vietnamcem, ktery mel vedle zbytek rodiny. Spat se dalo diky profilovani sedacek jen na zadech a i tak byla sirka presne na sirku nasich spalenych ramenou, o spanku jsme tak spis jen snily. Cesta nakonec trvala nekonecnych dvacet hodin, ktere byly preruseny snidani, ke ktere se kdesi v polich podavala polecka z instatnich nudli. Na obed jsme proto ani nevylezaly z autobusu a radeji otestovaly citronovy kolac z army shopu, ktery pry jedi i vojaci NATO. Nebylo to spatne, nebylo toho moc, a tak byly posledni hodiny opet ve znameni sileneho hladu. Spat se nedalo taky kvuli studenemu pruvanu z klimatizace, proti kterem se nedalo branit dekami, nebot byly strasne male...



Ho Ci Minovo muzeum a pionyrka


Vsechno nastesti konci a tak jsme uz za tmy konecne dorazily do Hanoje. Taxik, hotel, JIDLO, prochazka, sprcha a spat!

Ji. & Mk.

22.-23.7.2010 - Hoi An - Hue

Dalsi den, ktery byl z velke casti vyplny presunem do dalsiho mesta, tentokrat do Hue, ktere lezi necelych 200km od Hoi An. Rano jsme stihly jenom posledni prochazku po mestecku, vyzvednout sukne, ktere jsme si nechala predchozi vecer usit [opet moc hezke], a sup do autobusu smer Hue. Ovlivneny krasami Hoi An jsme se tesily na dalsi malebne mestecko, jelikoz se jednalo o sídelní město poslední vietnamské královské dynastie Nguyen, slibovaly jsme si od jeho navstevy hodne.

Dle informaci naseho dohazovace jsme mely jet pohodlnym klimatizovanym autobusem. Klimatizace v nem sice byla, o jeji funkcnosti se ale podle vzduchu uvnitr dalo dost pochybovat. Jeli s nami dva cesi, prvni, ktere jsme za celou cestu potkaly, tak jsme si s nimi aspon popovidaly a vymenily si sve zazitky a dojmy. Po peti hodinach cesty vedouci skrz hory jsme byly opravdu rady, ze jsme na miste. Po zastaveni nasledovalo tradicni oblozeni autobusu dohazovaci na motorkach, kteri nabizeji svezeni, ubytovani a buhvico jeste. Tihle byli zatim nejurputnejsi ze vsech, i po nasem odmitnuti se nas drzeli, jeli na motorce vedle nas a vyjmenovavaly vsechny nabizene komodity. Mistni styl obchodovani, ktery se zrejme uci ve skolach, je prvotni navazani pratelskeho rozhovoru otazkami z jake jsme zeme, jak se nam libi Vietnam, jak se mame...Nasleduje nabidka rozmanitych sluzeb od prodeje plastenky az po vylet do sousedni zeme, odmitnuti jakoze neslysi a porad melou a melou...Mlceni nepomaha, maji pocit, ze je neslysime a melou tim urputneji. Kdyz se nas zeptal desaty, odkud jsme, zacaly jsme rikat, ze z Moravy, coz je dost matlo. Jinak jsou ale neskodni a nekteri nekdy i dobre poradi.

Dalsim trikem, jak nalakat turisty na vyuziti prepravnich sluzeb [moto taxi, riksa atp.] je na dotaz, jak je neco daleko, odpovedet, ze je to tri kilometry. Rikaji to uplne vsichni, tak jsme usoudily, ze je to zrejme vzdalenost, kterou jeste zadny Vietnamec pesky neusel. Na nas, stare skautky, si ale neprijdou! Cesta z nadrazi k hotelove oblasti navic trvala asi 15 minut a i s batohama nam, nedelala problemy...

Ubytovani jsme sehnaly rychle, celkem to jde, za 6$/pokoj necekame zazraky a jsme rady, ze nam v koupelne samovolne nestrika voda, kdyz pominu mrtveho svaba, ktereho jsme objevila pri odjezdu, jsme celkem spokojene... Vecer prochazka po meste, ale neni moc na co koukat. Celkove to bylo velke zklamani, mesto je hezke asi jako Usti nad Labem...




Druhy den nesnesitelne vedro a dusno, kdyz uz jsme tu, tak jsme se spis z povinnosti doplouzily do Citadely, kterou jsme nejdriv omylem celou obesly, abysme pak za 55Kc mohly videt nekolik starych polorozpadlych budov v cinskem stylu. Vedro se dalo krajet, takze pozvolne plouzeni a hledani neceho k jidlu. To se tu stava stale vetsim problemem, polevku uz nejime, prvotni nadseni rychle opadlo, navic cim severneji jsme, tim je horsi. Neda se tu jist jinde nez v restauracich, obchody tu skoro nejsou, pripadne v nich maji jenom pochutiny, ktere jist nechceme. Obcas se nam podari najit dobrou indickou restauraci, vetsinou ale polomrtve hlady koncime v mistnich podnicich nad nudlemi se zeleninou. Kdyz uz se nam podarilo konecne najit pekarnu, mely v ni bud od pohledu priserne sladke veci, nebo slane - ty ale posypane susenym masem, ktere obchazime obloukem a s rouskou... S jidlem je to ted tak trochu boj o preziti, vecer jsme musely konstatovat, ze nejlepsi vietnamske jidlo je Coca-Cola...



Cast citadely po zasahu Korejcu, kteri uz se na rozklad vzacne pamatky nemohli divat...

Pred setmenim jsme jeste navstivily supermarket, prvni na nasi ceste, jupiiii! Nadseni ale opet brzy opadlo, pecivo v nem nevedou vubec, cely prostor byl prosycen smradem z durianu [mistni divne ovoce, vsude na ulicich je citit strasny smrad z jeho hnijicich slupek, takze jsme ho jeste ani neochutnaly a nemame to v umyslu], jogurtu mistni vyroby se bojime...takze nakup pouze vody.

Ze zvedavosti jsme se jeste podivaly na mistni trh. Ve srovnani s jihem, ktery je jedno velke trziste, to tu bylo spinavejsi, smradlavejsi a plne starsich pani, kterym rikame pracovne "baba". Takova "baba" vam porad neco nabizi, je otravna, za dvacku vam proda seschly grep, krici na vas na ulici at si koupite poloschnilou olihen, obcas vam na trhu nenapadne sahne do kapsy [coz ji teda nezavidim, penize jsou to posledni, co bych tam mela] a jejim typickym uborem je pyzamo [fakt to tu nosej, hromadne!]. Ze sortimentu trhu stoji za zminku snad jen spoustu druhu cerstveho zazvoru, tofu v pytlich, rozkuchane slepice, praseci paratky, streva,usi...[v tom horku a na slunci, fuuuj!].



"Baby" v pyzamech

Unavene horkem, "babama" a divnym mestem jsme sly na rychlou veceri, ktera nestoji za zminku, a spat.


Ji. & Mk.

21.7.2010 - Hoi An

Vedro, ale co vam budu do tropicke Prahy vypravet. Velmi pomalym tempem jsme prosly krasne mestecko Hoi An, narazily jsme na mistni svatbu, ktera se odehravala - jak jinak - za zvuku vietnampopu...Nedalo se delat skoro nic, tak jsme posedavaly, kupovaly jednu vodu za druhou, obcas odvratily najezd mistnich babek, ktere se nechavaji fotit v ryzovych kloboucich s turisty a pak chteji penize nebo aspon prodat banany. Ja jsem byla neustupa, Mikee svacila banany :]

Bylo asi nejvetsi vedro, co jsme tu zazily, a tak jsme to s aktivitou moc neprehanely. Kaficko, prochazka, na hotel pod vetrak a na telku, prochazka...Ospalost dne narusil az obed v hotelove zahradni restauraci. V ramci jiz zmineneho usporneho modelu jsme si daly opet zeleninu a brambory, po kterych se nam tu dost styska, vsude rejze rejze a obcas pro zmenu rejzove nudle...

Obed prinesl spoustu veseli, protoze v mistnim jazyce neznamena "smisena zelenina" pestrobarevnou smes vyvazene chuti, nybrz jde o doslovne preneseni na talir. Dostaly jsme tedy hromadu zeleneho listi, ktere do sebe bylo nalezite zamotano. Chutnalo to presne tak, jako to vypadalo. Zachranila to az omacka, ktera byla k bramboram, se kterymi jsem nejdriv bojovala hulkama a ackoliv nam hulky nedelaji uz zadne problemy, brambory s tim proste jist nejdou, zachranila me az pobavena obsluha, ktera mi prinesla vidlicku. Jako dalsi chod jsme si daly jinou zeleninu, ktera byla dost podobna te prvni, akorat tam bylo mene listi a vice stonku, nastesti v ni byl ale cesnek, a tak mela aspon nejakou chut.

K veceru uz se dalo jit ven, a tak jsme opet vyrazily do ulicek. Vyzvedly jsme si usite boty [moc hezke] a ja, opojena nadsenim, jsem si jeste jinde objednala sukne, tak jsem zvedava. Nasledovalo camrani po meste, k veceri opet zelenina s ryzi, tentokrat jinde a o neco barevnejsi, camrani po meste, male pivo za tri koruny. V prubehu vysedavani se prehnal silny dest, vsude spoustu vody, z chodniku byly nahle reky, ale za hodinu to preslo, coz bylo tak akorat na cestu na hotel a spat.

Ji. & Mk.

19.-20.7.2010 - Saigon - Hoi An

Predchozi vecer se nakonec velmi vydaril. Nejen, ze jsme si moc pochutnaly na indickem zeleninovem jidle [usporny rezim - zelenina je tu nejlevnejsi:], ale nakoupily jsme si par dalsich kousku obleceni a vecer jsme zavrsily v mistnim klubu Go2 v prijemne spolecnosti tri Britu, kteri se s nami dali do reci, potkali jsme je pak v nasledujicich dnech jeste asi trikrat.

Po poklidne svabuproste noci jsme se rozhodly navstivit cinskou ctvrt Cholon, bylo to dost daleko, takze tam taxikem s tim, ze zpatky to prochazkou dojdeme pesky. Ctvrt to byla zajimava, pekne pagody, vsude obchody s lampiony a vune vonnych tycinek, ktere bylo ve vsudypritomnem horku nekdy az moc.

Chvili jsme sli pesky, ale pak jsme usoudily, ze je to nemsmysl, vsude motorky, smrad, ktery se dal castecne tlumit rouskou, ve ktere ale zase bylo nesnesitelne vedro...Takze zpet opet taxikem, projit par ulicek v nasem Distriktu 1 a pak se usadit v centralnim parku, kde jsme se staly svedkynemi nevidane sportovni aktivity. Na pevne instalovanych cvicebnich strojich se hbite stridali cvicenci, okolo se hral badminton, nohejbal a dalsi kolektivni sporty.

Nacvik na spartakiadu...?

Vrcholem pak bylo hromadne cviceni aerobiku, ktereho se ucastnilo kolem stovky cvicicich, mezi nimiz byli i muzi! Nikomu to sice moc neslo, ale nadseni jim neschazelo. V mistni kavarne s vyhledem do ulice jsme si daly kafe - myslely jsme si, ze mistni = levna...Ale nekteri lide, jak vidi cizince, ztrojnasobuji ceny, tudiz nas jedno kafe stalo 30Kc...

Kadernictvi...

Blizil se cas odjezdu naseho nocniho vlaku smer Da Nang, tedy jsme nakoupily zasoby, vyzvedly si batohy a taxikem na nadrazi. Mely jsme ten den nejake stesti, nebot ridic nevynuloval taxametr, moje upozorneni prechazel mlcenim a na nadrazi po nas chtel opet trojnasobek normalni ceny...Mel ale smulu, ze jsme stejnou cestu uz absolvovaly a tudiz jsme vedely, jaka je cena. Nechaly jsme si vyndat batohy, daly mu obvyklych 60Kc na misto nauctovanych 180ti a sly jsme pryc, ani se moc nebranil...

Cas, ktery zbyval do odjezdu vlaku, jsme stravily na neskutecne pomalem verejnem internetu a na patniku pred nadrazim, kde se nam o zabavu staral svab.

Cesta z cinske ctvrti - vedro a smrad

Nastup do vlaku byl...sokujici. Jelikoz jsme si vzhledem k okolnostem zakoupily nejdrazsi mozny vlak, cekaly jsme luxusni luzkove vozy s nadychanymi polstari, bohate prostrene stoly v jidelnim voze a mozna...mozna i toaletu se sprchou...

Jake bylo nase prekvapeni, kdyz k nastupisti dosupel postarsi model ne podobny tem, ktere jsou u nas k videni v muzejich... Luzkove vozy mely rozmery 1,8m2, jidelni vuz, jak jsme rano pri pruzkumu terenu zjistily, byl omsely, ulepeny a nabizel jiste vyborne nudle s cimsi zelenym...Daly jsme si pro jistotu Colu. A toaleta? Turecka.

Nastupovani byla velka legrace, jelikoz vsechno ve vlaku bylo male a uzke, vznikaly vsude zacpy, v ulickach navic sedeli lide na plastovych zidlickach, nekteri tam cekali, az se vlak rozjede a pruvodci je propasuje do kupe pro zamestnance...V nasem "pokojicku" jsme meli byt ctyri, co taky cekat jineho 4 luzka = 4 spaci. Tyto jednoduche pocty ale v Asii nefunguji...Kdyz jsme se i s batohama vyskrabaly na nase horni pulmetrova luzka, znepokojene jsme sledovaly, jak se na jednu postel uklada mlady kluk a na druhou ctyrclenna rodinka... Kluk cestou vystoupil, a na jeho misto se ulozila starsi pani. [Vymena luzkovin? Kdeze! Pekne slozit do uhlednych kominku a hotovo!] Jak se ukazalo, pani mela kdesi v utrobach vlaku dva syny, kteri travili vetsinu cesty u nas v kupe, bylo nas tam tedy celkem devet... Jak jsme byly rady, ze tvrda luzka byla pri nakupu vyprodana, protoze predstava stejneho modelu cestovani v sestiluzkovem kupe...

Cesta utekla prekvapive rychle a po sestnacti hodinach nas privital rozpaleny Da Nang, ze ktereho jsme se po obede [polevka Pho, uz ji nemuzeme ani videt...] rady vydaly na cestu do Hoi An. Pojedeme mistnim autobusem, rekly jsme si, bude to levnejsi nez nabizene minibusy... Nebylo. Nase stesti na podvodniky pokracovalo a tak nas cesta nejenze stala stejne [mistni platili opet trikrat mene, na nase dotazy odpovidaly pouzo oblibenym "same same"], ale trvala dele. Mikee ji absolvovala na sedacce vklinena mezi ryzove klobouky, nevidomeho starce a trhovkyni, ja jsme radeji postala mezi kosiky se slepicemi, pokrikujici omladinou a zaparkovanymi koly...

V Hoi an nasledoval obvykly proces hledani hotelu, tentokrat jsme ale mely stesti a nasly jsme luxusni hotel s bazenem za pouhych 10$ za pokoj. Po ctrnacti dnech se nemusime sprchovat studenou vodou z hadice vedouci nad zachodem ale mame vanu! A tece tepla!!

Nas luxusni hotel v Hoi An. Pod palmou bazen :)

Vecer camrani po krasnem mestecku, jako kdybysme misto cesty vlakem priletely kamsi do Francie. Male domecky, kavarnicky, obchody s hedvabim a modnim zbozim...Nabidka lakava, cena mirna...A tak jsme se nechaly usit boty, dneska si pro ne pujdeme, tak jsme zvedave. Oslavily jsme to tocenym pivem [ male pivo za 3,5Kc] a za zvuku vietnampopu ulehly ke spanku.

Ji. & Mk.

18.7.2010 - Saigon [Ho Ci Minovo mesto]

Po ranu obohacenem o denni davku asijskeho popu jsme se vydaly objevovat mesto a nase kroky vedly na nadrazi pro jizdenky na zitrejsi nocni prejezd do Da Nangu. Netusily jsme, kolik problemu muze tak bezny ukon prinest... Nejdriv k pokladne c. 4, kde nikdo nebyl, pak k pokladne c. 1, pokladni tesne pred nami odesel, tedy presun k pokladne c. 2, pokladni nas ale odkazala na kolegyni, pro jistotu tedy na informace, kde jsme byly odkazany na pokladnu c. 3 a za pomoci mile slecny to zacalo vypadat nadejne, ale zase nic...Pry se v prizemi prodavaji listky jenom na dnesek [to vi prece kazdy!], na zitrek musite nahoru, mile slecny... Tak nahoru, tam dokonce funkcni automat na poradova cisla, hmm, jenom padesat lidi pred nami... Evidentne jsme pusobily uz trochu dezorientovane, neb se nas ochotne ujali dva mladici a lamanou anglictinou se nam snazili pomoct, coz se jim nakonec podarilo a po pul hodine cekani jsme konecne stanuly tvari v tvar dalsi pani pokladni. Nase radost byla ale predcasna, protoze nami vybrany nocni vlak byl uplne vyprodany, volny byl az pozdejsi a drazsi s odjezdem v jedenact vecer...No aspon neco, rekly jsme si a rozhodly se listky zakoupit. Nasledovala dalsi zrada - listky na tvrda luzka do tretiho patra v kupe jsou vsechny vyprodane, nejlevnejsi moznost je mekka luzka/2. patro... Tak aspon neco!

Nasledoval presun ke kopii katedraly Notre Dame, dorozumivani s taxikari je taky zazitek, skoro nikdo neumi anglicky a to ani zakladni slovicka typu "kolik", "kde" nebo "dolary", tuzka a papir ale vetsinou vse vyresi. Katedrala vcelku zdarila, hned vedle je krasna posta ve francouzskem stylu, kde jsme hned pod dozorem "strycka" Ho Ci Mina napsaly par pohledu. Mezitim se spustil ukazkovy dest trvajici asi hodinu, coz jsme celkem nelibe nesly, nebot uz bylo kolem druhe a my mely obrovsky hlad, ktery zrejme zpusobil naslednou spatnou volbu smeru chuze, takze vraceni...Potom konecne objeveni jidla za prijatelnou cenu, opet byla mistni polevka Pho v siti polevkaren Pho 24, kde nemaji skoro nic jineho. Volba to byla dobra, byla to zatim nejlepsi polevka tady, manm!

Vchod do naseho guest housu :]

Pokracovaly jsme pak prochazkou v preplnenem bzucicim mestem. K videni obrovske kontrasty - malicke domecky v kolonialnim stylu se misily s do nebe cnejicimi mrakodrapy, ktere kontrastovaly s plechovymi pribytky nejchudsi vrstvy. Naprosto vsude motorky - na chodnicich, v obchodech, v restauracich, na strechach autobusu...Mistni na nich prevazeji uplne vsechno - cele rodiny, stanky s obcerstvenim, pytle s cementem, vodovodni trubky - je porad na co koukat a zasnout. Prechazeni je celkem dobrodruzstvi, zvlast ted o vikendu.

Postupne jsme docouraly do nasi ctvrti, na chvili si odpocinuly v pokoji [co jineho muze delat Mik. nez sledovat popik :] a za chvili vyrazime ochutnat dalsi kulinarske vytvory, tentokrat do indicke restaurace.

Dobrou chut i vam preji

Ji. & Mk.

17.7.2010 - Can Tho - Saigon [Ho Ci Minovo mesto]

Dalsi den ve znameni presunu do jineho mesta zacal vesele, nebot uz predchozi vecer se nam v nasem pokoji hruzy rozbil kohoutek u umyvadla [kdovico s nim Mikee delala :], voda strikala vsemi smery a nesla zastavit. Co by to ale bylo za problem, aby si s nim nase odhodlana instalaterska jednotka neporadila, a ve spolupraci s oblibenou univerzalni paskou [kterou jinak pouzivam na mnozici se diry v moskytiere] se nam hrave podarilo problem vyresit. Rano jsme zahladily stopy, pasku sundaly, kohoutek nenapadne zatizily nadobou s vodou a po spickach opustily misto cinu. Pri cekani na taxik jsem letmo nahledla do jidelniho listku a byla jsem rada, ze jsme na ceste pryc...Hadi, zaby a krysy mi skutecne chybet nebudou...

Cesta autobusem prekvapive trvala avizovanou dobu, z tak jsme po ctyrech hodinach vystoupily na Saigonskem nadrazi. Monzunova sezona se zrovna projevovala v plne sile, a tak taxikem rovnou do Distriktu 1, coz je centrum a je tu nejvic hotelu na jednom miste. Vetsinou jsou dost drahe, nastesti nas bloudici uvidela mila pani, ktera nam nabidla ubytovani ve svem nedalekem guest housu za 8$/pokoj, coz jsme rady prijaly. Vstup je sice vice nez nevadbny, asi pulmetrova ulicka vedouci kamsi do temna, kde si vecer prijdeme na sve obe - ziji tu totiz v pomerne vzacne symbioze krysy [oblibenci Mik.] i svabi [moji favorite] zaroven :] Pokoj je tu ale moc hezky, jeden z nejlepsich, cisty a haveti prosty. Bydlime vlastne primo s rodinou v dome, prave ted za mnou tatinek sleduje televizi, maminka vari veceri a syn mi u nohou parkuje motorku, obyvaky v prizemi domu totiz slouzi soucasne taky jako garaz.

Vecer nasledoval obvykly proces ubytovani - ulovit neco k jidlu [moc dobra polevka Pho, ktera je tu na kazdem rohu] - prochazka po okoli - spanek. Na pokoji mame k nesmirne radosti druhe poloviny nasi dvojice televizi s mnoha kanaly prenasejicimi kvalitni asijsky popiiik, takze vecer mame o zabavu postarano.

Vecer jsme bohuzel zjistily nemilou vec, a to ze jsme v Can Tho v internetove kavarne zapomnely flash disk s fotkama z cele Kambodzi a nemame je zalohovane. I pres okamzitou zachranou akci a s pomoci mile pani pruvodkyne z Can Tho se nam je nepodarilo najit, asi zi ji nekdo odnesl, mrzi nas to moc, na druhou stranu - jsou to porad jenom fotky...

Ji. & Mk.

16.7.2010 - Can Tho - Delta Mekongu

Na sedmou hodinu rani jsme mely domluvenou ctyrhodinovou plavbu po mekongu, ktera zahrnovala navstevu tradicnich plovoucich trhu a projizdku po bocnich ramenech Mekongu, ktere vedou krasnou dzungli. Jely jsme na male lodicce, kde jsme byly jenom my dve a moc mila pani ridicka, coz byla starsi pani nemluvici anglicky, coz jak jsme se tu mnohokrat presvedcily, neni prekazkou dorozumeni, usmev a snaha se domluvit nam vzdycky stacilo.

Plovouci trhy jsou moc zajimave. Kazdy, kdo ma neco k prodeji, to nalozi na svoji lodicku, vypluje na vodu a chce-li neco koupit/prodat, jednoduse prirazi k dalsi lodicce, prelozi naklad, zaplati nebo vymeni zbozi a jede dal. Vzorek zbozi, ktere prodava, ma poveseny na vysokem stozaru na pridi lodicky, takze se kazdy muze uz z dalky zorientovat, kam popluje. My jsme si koupily moc dobry meloun, ktery jsme pak pri projizdce lzicemi vydlabaly.

Z plovoucich trhu jsme pak odbocily na vedlejsi rameno reky, kde jsme videly skutecny zivot mistnich chudych lidi, kteri maji sve domecky u reky, se kterou maji spojeny svuj zivot. Pouzivaji ji jako dopravni cestu, perou v ni, myji nadobi i sebe a bohuzel do ni vedou i ruzne odpadni roury. Lodicka nas postupne zavezla az do nitra dzungle, kde uz nebylo skoro nic, jen obrovske kokosove palmy, bananovniky, ibiskove stromy a spoustu nam neznamych rostlin roztodivnych tvaru a barev, obcas se objevil vytvor lidske cinnosti v podobe primitivnich, presto vsak bytelnych, mustku pres reku. Nase mila pruvodkyne obcas zajela s lodickou az ke brehu reky, coz obnaselo primy prujezd faunou :], natrhala listy palem a v prubehu plavby nam z nich postupne udelala skladane kyticky a kobylky, ktere vypadaly jako zive. Mohly jsme si i privonet ke krasnym obrim kvetum rostlin, coz melo za nasledek, ze po nas pak po zbytek cesty lezli mrnavi mravenci a po ruznu nas kousali :]

Postupne jsme se z dzungle dostaly opet na hlavni rameno reky a byly jsme rady, ze jsme zvolily pouze ctyrhodinovou kratsi plavbu namisto nabizene sedmihodinove delsi varianty. Uz tak jsme byly rady, ze muzeme vstat z drevenych lavicek.

Sly jsme si odpocinout na pokoj, chvilku jsme dospavaly kratkou noc a pak jsme vyrazily ochutnavat mistni kuchyni. V nedaleke restauraci jsme si daly maso se zeleninou, bylinkami a ryzovym papirem, ktere bylo pripravovano primo pred nami na stole, coz bylo dobre, protoze jsme alespon videly co jime, a ze je to dostatecne pripravene. Mezi bylinkami byla mata, medunka, salat a dalsi nam nezname, jedlo se to tak, ze se na list ryzoveho papiru polozily nejdriv bylinky, potom ryzove nudle a nakonec prave udelane maso, to vse se zabalilo do rulicky a rukou namacelo do jemne pikantni omacky. MOC dobre! Po celou dobu jidla u nas sedel mlady kluk, ktery nas obsluhoval a i kdyz vubec neumel anglicky, snazil se s nami dorozumet a s pomoci sveho otce, ktery sedel nedaleko na ulici a cosi sil na stroji, se nas vyptaval odkud jsme, odkud jedeme, proc jsme ve Vietnamu atp. Prohlizel si nas improvizovany vietnamsko-cesky slovnicek a pruvodce a ucil nas ruzna vietnamska slova. Uz si umime objednat polevku [Phở], ryzi [Com], nudle [Bun], dve piva znacky 333 [ Hai Ba ba ba] a podekovat [cảm ơn]. Bylo to moc prijemne setkani s milymi obycejnymi lidmi.

Nasledovala prochazka po nabrezi, kde stoji obri socha Ho Ci Mina, ktera je lemovana mnozstvim rudych vlajek, na kterych se strida zlata hvezda se srpem a kladivem. Komunismus je tu ostatne videt na kazdem kroku, vsude jsou budovatelske napisy v oblibenem rudem provedeni, vlajky vlaji na hlavnich ulicich, ktere jsou lemovany budovatelskymi plakaty, jimz podobne mohou starsi rocniky pamatovat z doby pred rokem 1989... Je pet odpoledne, dopiseme par mailu [na zakazany facebook se nepodivame], zvedneme se z internetove kavarny [ktera je plna mistni omladiny, ktera povykuje pri hrani her po siti] a pujdeme si dat mistni vyhlasene kafe.

Tak zase zitra, tektokrat z Ho Ci Minova mesta, byvaleho Saigonu!

Ji. & Mk.

15.7.2010 - Kep - Vietnam [Can Tho]

Rano jsme se rozloucily s krasnym a poklidnym Kepem, kde jsme si prijemne odpocinuly pred cestou do Vietnamu, na kterou jsme se zahy vydaly. Cesta probihala v mistnim stylu. Nejdriv nam rekli, ze na hranice bysme jely jenom my dve, takze autobus tam nepojede, takze nejdriv pojedeme minibusem do Kampotu, coz je na druhou stranu. Postupne se dovnitr naskladala zajimava smes turistu a mistnich a na konci cesty nas tam bylo osmnact :] V Kampotu jsme prestoupily do "normalniho" patroveho autobusu starsiho data a korejske vyroby. Cesta vedla do neuveritelne prasne ceste, pripadaly jsme si spis jako v Africe nez v Asii, vsude bylo spoustu prachu, domecky a palmy uplne zahalene do cerveneho prasneho kabatku. Nastal tak spravny cas pro nasazeni rousek, kterymi jsme se vybavily, a opet jsme vic zapadly do mistniho koloritu. V autobusu se nedalo delat nic, nebot vetsinu cesty nebyl asfalt, autobus hazel ze strany na stranu, takze se nedalo cist, spat ani povidat. Koukaly jsme se tedy z okenka a doslo i na zalozni krizovky. Asi po dvou hodinach cesty jsme dojeli kamsi na benzinku smerem na Takeo, daly jsme si obed - objednaly jsme si tradicni opecenou ryzi s khmerskymi bylinkami a dostaly jsme varenou ryzi s masem obalenym v bylinkach...Zdroj masa jsme radsi nezkoumaly a nechaly ho pro jistotu bez povsimnuti, byly to jakesi kousky s kosti i kuzi zaroven, takze k obedu byl opet jenom kopecek ryze, s jidlem to tu vazne moc neprehanime. Ne, ze bysme jist nechtely, ale dost casto jsme mimo zdroj a nebo mame opodstatnenou obavu o nase zazivani, ktere je k nasemu prekvapeni zatim pomerne bez nasledku.

"Strycek" Ho Ci Min

Na benzince jsme byly opet presazeny, tentokrat do dalsiho autobusu stejneho vyrobce, avsak novejsiho data. Dalo se v nem dokonce i povidat! Po dalsich asi trech hodinach cesty jsme dojeli opet kamsi, kde byla posadka opet rozdelena podle cile cesty - nas cekal zase minibus, kterym jsme jely dalsich nekolik hodin a uz jsme toho zacinaly mit celkem dost. Po celkem asi deviti hodinach na ceste [puvodne to melo trvat 3-4hodiny...] jsme KONECNE dorazily do ciloveho mesta Can Tho, ktere je nejvetsim mestem na delte Mekongu.

Mini domecek s mini zidlickou a obryni Mk.

Nasledoval obvykly proces hledani ubytovani, prejezdu taxikem [k nasi velke litosti tu nemaji tuk-tuky, ale taxik stal v prepoctu celkem 30Kc pro obe, takze to jde] a smlouvani cen za ubytovani, nakonec mame dvouluzkovy pokoj v hotelu za 5$ pro obe. Pokoj je maly s vlastni koupelnou, s oknem jenom do chodby, ale nam to nevadi, hlavne ze je kde spat a nestoji to moc. V prizemi je pres den "restaurace", kde v akvariich plavou zive krevety, zaby a hadi...pres noc se meni na garaz pro motorky a sklad, jak je to tady zvykem. Vetsina domu tu ani neni sirsi nez garaz, kvuli danove politice tu jsou proto k videni nepomerne uzke a vysoke stavby.

Nas "utulny" pokoj v Can Tho

Vecer jsme se jenom prosly po okoli, podivaly se k jednomu rameni mekongu, k veceri si daly mistni polevku Pho [zadny zazrak, neco jako slepici vyvar s ryzovymi nudlemi a celerem], koupily si listek na projizdku po Mekongu na druhy den a unavene sly spat.

Ji. & Mk.

P.S.: Zasadni zjisteni - je tu blokovany Facebook, nevime, zda to prezijeme :]

13.-14.7.2010 - Kep - Rabbit Island

Dnesni den jsme se rozhodly stravit na doporucovanem Kralicim ostruvku, kam nas odvezla mala rybarska lodka. Jelikoz byl jeste odliv a voda nizko, nastupovani byla pomerne legrace a malem jsem pri nem sletela do vody. Lodka cestou krasne houpala, slunicko svitilo a obcas nas doprovazela hejna malych letajicich rybek. Za chvili jsme vystoupily na Kralikovi a chvili jsme si myslely, ze jsme snad v raji...

Je to malicky ostruvek s nekolika bungalovy v tradicnim stylu, jenom ze dreva a palmovych listu. Je na nem par nenapadnych restauraci, kde jsme si dopravaly vynikajici krevety s jiz zminenou peprovou omackou... Odpocivaly jsme na plazi, plavaly ve vlnach a cas plynul. K svacine jsme si dopraly cerstvy kokos z nedaleke palmy, kteremu mila pani odsekla spicku, zapichla brcko a osvezujici napoj byl na svete. Po vypiti nam ho ochotne rozsekli a my jsme lzici vydlabaly mekky osvezujici kokos...

Kolem ctvrte jsme opet nastoupily na lodku a diky obcasnym destum a vetru rozbourenejsimu mori jsme si uzily houpavou cestu zpet. Vecer prochazka, krevety k veceri, posezeni na zahrade a spat.

Z Kraliciho ostruvku jsme byly tak nadsene, ze jsme se rozhodly na nem stravit i nasledujici den. Bylo zatazeno a obcas sprchlo, coz nam vubec nevadilo, i tak je tu porad pekne teplo a more je horke. Dnesek se prilis nelisil od vcerejsku. Usadily jsme se u stejneho bungalovu, mistni uz nas znali a zdalky se usmivali na privitanou, k svacine kokos, k obedu krevety, odpocinek v houpaci siti, jako pozornost nam do ni pak dcera pani ze stanku donesla koktejl z kokosu. Popisovat chut snad ani nema smysl...

Sedime ted v Kepu, dopisu par vet, skocime do tuk-tuku a pojedeme na krabi trh, dat si k veceri krevety s omackou z pepre - vsak uz to znate.

A zitra? Zitra do Vietnamu!


Ji. & Mk.

12.7.2010 - Phnom Penh - Kep

Hned rano nas u hostelu vyzvedl domluveny minibus a odvezl nas na autobusove nadrazi, odkud jsme se vydaly na cestu do Kepu. Trvala asi tri hodiny a z okenka jsme sledovaly postupne se menici krajinu. Policka s ryzi byla sussi a v dalce se zvedaly prvni kopecky. Dorazily jsme do Kepu, ktery lezi primo u more a skoro nikdo v nem neni.





Jedna se o byvale letovisko, jehoz davnou slavu pripominaji hlavne trosky krasnych budov ve francouzskem kolonialnim stylu. Neni ted sezona, tak tu skoro nikdo neni. Bydlime v krasnem guest housu primo u more, pokojicek ma vchod primo ze zahrady, na ktere je altanek, kde se taaak prijemne odpociva...

Zbytek dne jsme stravily odpocinkem a poznavanim Kepu. Nase cesta vedla nejdrive na nedaleky krabi trh, potom dal po pobrezi a cilem mela byt posta, abychom konecne hodily pohledy. Pri odpocinku na lavicce s vyhledem na more se vedle nas najednou objevilo stado malych opicek, chodily kolem nas, hrabaly se v odpadcich, skakaly po stromech nad nasimi hlavami a byla to vesela podivana.





Padala tma a blizil se dest, stoply jsme si tedy tuk-tuk, hodily pohledy a presunuly se opet na krabi trh, kde jsme si neskutecne pochutnaly na cerstvych krabech a krevetach s omackou z mistniho zeleneho pepre. Nepopsatelne dobre, od te doby ji jime ke kazdemu obedu a veceri.

Ji. & Mk.